ECLI:CZ:US:2019:3.US.7.19.1
sp. zn. III. ÚS 7/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. J., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 ? Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018 sp. zn. 15 To 81/2018 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2018 č. j. 49 T 9/2018-2795, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podal dne 14. 6. 2018 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") obžalobu na stěžovatele a dalšího obviněného pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jehož se měl dopustit spolu s dalším samostatně stíhaným obviněným jednáním popsaným v obžalobě, zkráceně tím, že od července 2014 do 14. 6. 2017 na celém území Prahy neoprávněně distribuovali a přechovávali heroin.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 2017 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Vazba byla následně v zákonných lhůtách prodlužována, naposledy napadeným usnesením městského soudu, jímž byl stěžovatel podle §72 odst. 1 tr. řádu ponechán i nadále ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. řádu za současného nepřijetí písemného slibu stěžovatele.
4. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že trestní věc, v níž je vazebně stíhán, není rozhodována s nejvyšším urychlením a bez nedůvodných průtahů. Liknavý postup městského státního zastupitelství dle jeho názoru vyvrcholil v hlavním líčení. Městský soud mu opakovaně uložil, aby zpracoval důkazy předkládané soudu do podoby, která by mu umožňovala pokračovat v hlavním líčení a rozhodnout bez zbytečných průtahů, v důsledku nečinnosti státního zastupitelství bylo hlavní líčení dvakrát odročováno, což je nepochybným zásahem do práva stěžovatele na to, aby byla jeho věc rozhodnuta bez zbytečných průtahů a s nejvyšším urychlením. Odkazuje přitom na některé pasáže nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13 (dostupné na: www.nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
9. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu.
10. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodoval městský soud ve stádiu řízení před soudem v rámci hlavního líčení. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení, v němž významné postavení příslušela převážně státnímu zástupci, vede řízení před soudem, které je těžištěm celého trestního procesu a v němž se nejširším způsobem uplatňují základní zásady trestního řízení. V přípravném řízení je rozhodování o dalším trvání vazby svěřeno soudci příslušného soudu, který rozhoduje na návrh státního zástupce, zatímco po podání obžaloby je tato úloha svěřena přímo příslušnému soudu, který nadále garantuje ochranu základních práv obviněného. V tomto smyslu má Ústavní soud za to, že rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě nebyla jeho práva nikterak porušena.
11. Stěžovatel nebrojí proti důvodům, o něž soudy opřely nutnost ponechat ho i nadále ve vazbě. Svoji argumentaci zakládá na tvrzení, že orgány činné v trestním řízení setrvale protahují vyřešení vazební věci. Průtahy jsou dle jeho názoru způsobovány především městským státním zastupitelstvím, které nejen že podalo obžalobu až poslední den lhůty, ale nevyvíjí ani potřebnou součinnost s městským soudem (neplní jeho pokyny), který z tohoto důvodu musel opakovaně hlavní líčení odročit.
12. Na obdobnou námitku, jíž stěžovatel orgánům činným v přípravném řízení vytýkal laxnost řízení a nerespektování výzev městského soudu státním zástupcem v souvislosti s dokazováním, reagoval v napadeném usnesení městský soud, který konstatoval, že i když dokazování před soudem probíhá plynule, soud neměl možnost provést všechny důkazy, o které státní zástupce opírá obžalobu, konkrétně nemohl vyslechnout některé svědky, přečíst všechny SMS zprávy a přehrát odposlechy, neboť v případě těchto důkazů je odkázán na spolupráci státního zástupce a policejních orgánů činných v přípravném řízení. Týká se to jak případů zajištění svědků z řad narkomanů, kteří byli vyslechnuti pouze na úřední záznam, tak náležité selekce odposlechů a SMS zpráv a jejich technické přípravy. Městskému státnímu zastupitelství proto při hlavním líčení dne 15. 10. 2018 uložil, aby zajistilo reálnou proveditelnost těchto důkazů. Hlavní líčení pak odročil na dny 29. 10. 2018, 16. 11. 2018 a 30. 11. 2018. Jak vyplývá z protokolů z těchto hlavních líčení, soud v nich postupně všechny dostupné důkazy provedl (státní zástupce ani obhájce stěžovatele již neměli žádné návrhy na doplnění dokazování) a dne 30. 11. 2018 došlo k vyhlášení rozsudku, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen k tresu odnětí svobody ve výměře osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na deset let a trest propadnutí věcí zajištěných při domovní prohlídce.
13. Z uvedeného je zřejmé, že městský soud měl k postupu městského státního zastupitelství výhrady, současně ale neshledal podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření (viz §185 odst. 1 tr. řádu) a pokyny adresovanými státnímu zástupci se sám pokusil zjištěné vady v dokazování odstranit. To se mu nakonec podařilo, byť se tak stalo na úkor prodloužení délky řízení. Právě na tyto průtahy, dle stěžovatele zaviněné městským státním zastupitelstvím, stěžovatel poukazuje, přičemž s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13 má za to, že měl být z vazby propuštěn, neboť věc není rozhodována s nejvyšším urychlením. Uvedený nález však neřeší dopady průtahů v trestním řízení na rozhodování o vazbě, ale zabývá se posuzováním důvodnosti rizik útěku při dlouhotrvající vazbě. Jako obiter dictum se sice obecně vyjadřuje k povinnosti orgánů činných v trestním řízení postupovat ve vazebních věcech s největším urychlením a bez průtahů s poukazem na to, že i vazba, která byla uložena způsobem zcela souladným se zákonem, se může posléze ukázat nespravedlivou, zejména je-li nakonec konstatováno, že se skutek nestal, nebo se neprokáže, že jej spáchal obviněný, to však není případ stěžovatele, který byl po provedeném dokazování městským soudem, byť nepravomocně, uznán vinným ze spáchání žalovaného trestného činu a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
14. Lze uzavřít, že průtahy v posuzované věci nemají za následek "automaticky" povinnost soudu propustit stěžovatele z vazby na svobodu. Taková povinnost by ostatně nemusela být dána ani v případě průtahů při přezkumu omezení osobní svobody vazbou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 4003/18, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Po ukončení těchto průtahů stěžovatel bude moci toliko podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žádat kompenzaci újmy, která mu v důsledku tvrzených průtahů vznikla, a to postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím městského soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě a potvrzujícím rozhodnutím vrchního soudu byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu