ECLI:CZ:US:2019:3.US.737.19.1
sp. zn. III. ÚS 737/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 12 Co 316/2018-286, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a A. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 1 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 Nc 11/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud usnesením ze dne 9. 8. 2018 č. j. 28 Nc 11/2017-256 nařídil předběžné opatření, podle kterého byl stěžovatel oprávněn stýkat se se svým nezletilým synem v každém týdnu v měsíci vždy v pondělí, v úterý a ve středu vždy od 12:00 hod. do 16:00 hod. Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že poslední pravomocná soudní úprava styku nezletilého se stěžovatelem byla provedena usnesením obvodního soudu o nařízení předběžného opatření ze dne 6. 2. 2018 č. j. 28 Nc 11/2017-170 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 3. 2018 č. j. 12 Co 89/2018-203, na jehož základě je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý týden v měsíci vždy ve středu a ve čtvrtek od 12:00 hod. do 16:00 hod., a každý sudý týden v měsíci v sobotu a v neděli vždy od 12:00 hod. do 16:00 hod., vždy za přítomnosti matky nezletilého - vedlejší účastnice. Stěžovatel nezletilého ke styku převezme a opět předá zpět v místě bydliště vedlejší účastnice. Obvodní soud uvedl, že sice není v podstatě důvod přistupovat ke změně dosavadní předběžné soudní úpravy styku, neboť stěžovatel neprokazuje potřebu zatímní úpravy poměrů, protože však stěžovatelem nově navrhovaná úprava rozsahu styku je ve své podstatě pouze o něco málo širší a lišící se jen z hlediska datového rozpětí v kalendářních dnech, než dosavadní soudní úprava, zaujal soud názor, že je možno návrhu stěžovatele aktuálně vyhovět, když soud souhlasí se stěžovatelem, že je v zájmu nezletilého i rodičů samotných, aby byl styk nezletilého se stěžovatelem širší, a vyhověl i přání stěžovatele pokud jde o konkretizaci jím navrhovaných kalendářních dnů. Soud nevyhověl návrhu stěžovatele, aby k předávání nezletilého a k realizaci styku docházelo v bydlišti stěžovatele a aby nezletilý u stěžovatele od pondělka do středy nocoval. Takový rozsah styku by byl s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci nepřiměřeně široký a v rozporu se zájmem na zdravém vývoji nezletilého a stabilitě jeho pečovatelského prostředí. Soud vyzdvihl zájem dítěte, který je spatřován v tom, aby na jedné straně byl zachován styk stěžovatele s nezletilým, který již byl upraven, a nyní ho soud tímto rozhodnutím pouze zkorigoval a nijak významně nezměnil, a na druhé straně však chrání i zájmy nezletilého, který je velmi útlého věku, jeho bydliště je od bydliště stěžovatele značně vzdáleno, a i jen jedna cesta v trvání několika hodin by pro nezletilého byla značně zatěžující a vyčerpávající. Soud při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku nemohl zohlednit stěžovatelem tvrzenou skutečnost, že by vedlejší účastnice protiprávně změnila bydliště dítěte a fakticky profitovala z toho, že se s nezletilým vzdálila z P. do O., neboť žádná takováto skutečnost nebyla v řízení prokázána. S odstupem času od doby poslední soudní úpravy má však soud za to, že byť je nezletilý mimořádně útlého věku a úloha matky je nezastupitelná, rozpětí styku v délce čtyř hodin (od 12:00 do 16:00 hod.) po dobu tří po sobě následujících dnů bude nezletilý schopen zvládnout i bez přítomnosti vedlejší účastnice, bude-li tato stěžovatele náležitě instruovat.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 13. 11. 2018 č. j. 12 Co 316/2018-286 změnil usnesení obvodního soudu a návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že neshledal změnu poměrů ani nutnost další předběžné úpravy, když od poslední úpravy uplynulo pouze několik měsíců. Městský soud zdůraznil dočasnost předběžné úpravy i zásadu, že předběžným opatřením není prejudikován výsledek sporu, a návrh stěžovatele označil jako snahu obcházet zákon a docílit jinou cestou úspěch mimo odvolací řízení ve vztahu k předchozímu předběžnému opatření. Dřívější úpravu městský soud měl za zcela odpovídající, když v mezidobí nedošlo k podstatné změně poměrů. K námitce finanční náročnosti realizace styku na straně stěžovatele městský soud uvedl, že je důsledkem vzdálenosti bydlišť rodičů, která je následkem jejich rozchodu (a potažmo různých původních prostředí před založením rodiny). Odkaz na judikaturu Ústavního soudu týkající se místa předávání dítěte citovanou stěžovatelem odmítl městský soud s tím, že se zde projednávané věci týkaly jiné situace po dlouhém soužití rodičů a ve vyšším věku nezletilého a především pak rozhodnutí ve věci samé, nikoli opatření dočasného charakteru zatímní úpravy práv a povinností.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že právní závěry městského soudu diskriminují stěžovatele z důvodu pohlaví. Stěžovatel tvrdí, že je třeba na oba rodiče hledět jako na bytosti nadané srovnatelnými povinnostmi, právy a výchovnou způsobilostí, přičemž žádné z těchto hledisek není limitováno věkem dítěte, když Listina ani žádný jiný právní předpis nestanoví věk nezletilého, do jehož dosažení by matka měla mít výhradní rodičovská práva. Žádná taková kritéria neformuloval ani Ústavní soud ve své judikatuře. Dle názoru stěžovatele za období, kdy je role matky a její přítomnost skutečně nezastupitelná, lze považovat časový úsek po porodu a dobu kojení. Za situace, kdy i stěžovatel usiluje o svěření nezletilého do své péče a jeho schopnost tak činit nebyla nijak zpochybněna, je premisa o nezastupitelné roli matky vzhledem k útlému věku nezletilého, kterou formuloval obvodní soud a městský soud ji bez výhrad převzal, zcela jednoznačně diskriminační. V době odstěhování vedlejší účastnice byla situace odlišná, neboť nezletilý byl novorozenětem, současný věk i stav vývoje nezletilého však již nevylučují, aby (v případě potřeby veškerou) péči o něj zajišťoval stěžovatel. V důsledku výše popsané diskriminace z důvodu pohlaví byl stěžovatel postaven ohledně rodičovských práv a povinností do druhořadé role toho, kdo musí nejen akceptovat rozhodnutí vedlejší účastnice, ale nést veškeré jeho důsledky pro vztah s nezletilým synem, ať již v podobě omezeného kontaktu s ním, či v rovině časových a finančních nákladů spojených se stykem s nezletilým. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že v podobných případech odstěhování jednoho z rodičů je nespravedlivé požadovat po druhém rodiči, aby nesl obtíže a náklady spojené se ztížením styku s nezletilým. Stěžovatel zdůrazňuje, že ačkoliv nelze na základě výsledků řízení na žádného z rodičů pohlížet jako na jednoznačného viníka, je zřejmé, že tím, kdo daný stav vyvolal a předchozí pokojný stav narušil, je vedlejší účastnice. Zásah do práva na rodinný život v důsledku bezdůvodného upřednostnění rodičovských práv vedlejší účastnice spatřuje stěžovatel i ve skutečnosti, že soudy obou stupňů považují stav bydliště nezletilého vyvolaný jednostranným rozhodnutím matky za definitivní a předurčující další úpravu práv a povinností. Stěžovatel připomíná, že dle §876 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), jeden z rodičů nemůže činit žádné rozhodnutí o dítěti bez vůle druhého rodiče. Rodiče nezletilého se shodli na bydlišti v P., proto odvezla-li vedlejší účastnice svévolně dítě do O., měly by soudy dle stěžovatele respektovat toto ustanovení a rozhodnout o navrácení dítěte do P. Soudy však namísto toho ani nepovolily formou předběžného opatření rozšíření styku stěžovatele se synem, a stěžovatel tak nemůže se synem navázat bližší vztah, když ho může vídat pouze 4 hodiny 1x měsíčně za přítomnosti vedlejší účastnice, která svými neustálými zásahy brání v nerušeném styku. Stěžovatel dále poukazuje na průtahy v řízení před obvodním soudem, který dosud nebyl schopen vydat rozhodnutí ve věci samé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení obvodního soudu i městského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možno hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilého zdůraznil jiné skutečnosti a soudy proto dospěly k odlišným závěrům. Oba soudy přitom konstatovaly, že od vydání posledního předběžného rozhodnutí ve věci péče o nezletilého nedošlo k takové změně poměrů, která by nutně musela vést k jeho změně, na rozdíl od městského soudu měl však obvodní soud za to, že je v zájmu nezletilého vyhovět návrhu stěžovatele na jeho širší styk s nezletilým.
9. Ústavní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom, že podstatné je splnění účelu předběžného opatření, kterým je v opatrovnických věcech zachování vazby nezletilého s rodičem, který o dítě aktuálně nepečuje, aby bylo možné po konečné úpravě rodičovské zodpovědnosti na takový vztah navazovat, a aby nedošlo k nevratnému narušení citových vazeb. Ústavní soud setrvale judikuje, že ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takového výkladu účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl závěru, že tato kritéria jsou poslední úpravou ve věci (usnesením obvodního soudu o nařízení předběžného opatření ze dne 6. 2. 2018 č. j. 28 Nc 11/2017-170 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 12 Co 89/2018-203) splněna.
10. Tomuto jeho závěru nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Citovanými předběžnými opatřeními bylo umožněno stěžovateli stýkat se s nezletilým každý lichý týden v měsíci vždy ve středu a ve čtvrtek od 12:00 hod. do 16:00 hod., a každý sudý týden v měsíci v sobotu a v neděli vždy od 12:00 hod. do 16:00 hod (není zřejmé, proč stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, že může nezletilého vídat pouze 4 hodiny 1x měsíčně). V době jejich vydání bylo nezletilému šest měsíců, v době vydání napadeného rozhodnutí pak jeden rok a dva měsíce. Styk stěžovatele s nezletilým v délce dvou odpolední v týdnu s přihlédnutím k nízkému věku nezletilého se jeví být zárukou toho, aby nedošlo k nevratnému narušení citových vazeb, jak bylo zmíněno výše.
11. Ústavní soud si je vědom svých závěrů učiněných v usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 (dostupném stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), ve kterém obdobné jednání vedlejší účastnice jako v nyní posuzované věci označil za protiprávní, s tím, že určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči (viz §858 občanského zákoníku), a jeden z rodičů tedy nemůže bydliště dítěte změnit proti vůli druhého rodiče. Ústavní soud uvedl, že "Takové jednání by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. ... Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte, je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny." Ústavní soud v citovaném usnesení považoval za obecně nepřípustné, aby za situace, kdy rodič s dítětem doposud sdílel společnou domácnost, se rozsah styku snížil na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Takové drastické omezení styku by muselo být odůvodněno velmi závažnými důvody, za které Ústavní soud obecně nepovažuje útlý věk dítěte, neboť neexistuje žádný předem daný důvod k tomu, aby se otec nemohl plnohodnotně starat i o novorozence, natož o dítě ve věku jednoho roku.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že až na výjimky nemůže jeden z rodičů změnit bydliště dítěte proti vůli druhého rodiče. To však neznamená, že by soud mohl v opatrovnickém řízení rozhodnout o navrácení dítěte do místa jeho původního bydliště. Takovou pravomocí soud nedisponuje, měl by však k jednání rodiče přihlédnout při rozhodování o svěření dítěte do péče a o rozsahu a podmínkách styku tak, aby druhý z rodičů nebyl v důsledku přemístění dítěte neúměrně zkrácen na svých právech. Rozhodování soudu je vždy determinováno tím, že musí veškerá rozhodnutí činit prizmatem nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Tyto právní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních.
13. Optikou tohoto pohledu má Ústavní soud závěr městského soudu o tom, že nebyla prokázána změna poměrů, která by měla být důvodem pro změnu úpravy nastavenou usnesením obvodního soudu ze dne 6. 2. 2018 č. j. 28 Nc 11/2017-170 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 12 Co 89/2018-203, za ústavně souladný. Nelze přitom přisvědčit stěžovateli, že by byl diskriminován soudy z důvodu pohlaví. Jak již bylo shora uvedeno, při rozhodování ve věcech předběžného opatření musí dbát soudy toho, aby nedošlo k přerušení vztahů mezi dítětem a aktuálně nepečujícím rodičem, současně je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zájem a potřeby dítěte se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, jak to přesvědčivým způsobem učinil obvodní soud v usnesení ze dne 6. 2. 2018, když, aniž by byla splněna zákonná podmínka potřebnosti úpravy poměrů, vyhověl návrhu stěžovatele a přistoupil k nařízení předběžného opatření s odůvodněním, že stanovený pevný řád, budou-li jej rodiče dodržovat, přispěje k stabilizaci situace, zabrání obstrukcím ze strany kteréhokoliv z rodičů, a ve svém důsledku napomůže již rozchodem rodičů poznamenané psychice nezletilého, v jehož zájmu mimo jiného je, aby se se stěžovatelem stýkal. Obvodní soud při dosavadní pravomocné úpravě styku přihlížel k režimu nezletilého dítěte (ve věku čtyř měsíců), časovým možnostem rodičů, vzdálenosti a způsobu dopravy mezi bydlišti rodičů (P. - O.) a dosavadnímu chování a projevům komunikace rodičů. Představa stěžovatele, že vedlejší účastnici mělo být uloženo předávat ke styku nezletilého v místě bydliště stěžovatele, neboť to byla ona, kdo opustila společnou domácnost, je vzhledem ke vzdálenosti 400 km mezi bydlišti rodičů a věku nezletilého v současné době nereálná. Podíl matky na pro stěžovatele nevýhodné situaci, kdy musí stěžovatel nést bez svého zavinění břemeno finančních nákladů i časové náročnosti spojené s dojížděním do místa pobytu nezletilého, může být do budoucna do doby, než bude soudy nalezen jiný vhodný způsob předávání nezletilého odpovídající jeho věku, reflektován například při stanovení výše výživného, které takové náklady stěžovatele zohlední.
14. Vytýká-li stěžovatel obvodnímu soudu, že nepostupuje dostatečně rychle, když například předložil věc městskému soudu s odvoláním až po 45 dnech, je z vyžádaného spisu zřejmé, že stěžovatel podal dne 20. 8. 2018 odvolání, dne 28. 8. 2018 je zaslal obvodní soud k vyjádření ostatním účastníkům (v mezidobí dne 24. 8. 2018 ustanovil ve věci mediátora a nařídil účastníkům první setkání s ním), dne 3. 9. 2018 stěžovatel doplnil dovolání, dne 25. 9. 2018 podal stěžovatel návrh na změnu opatrovníka. Dne 10. 10. 2018 předložil obvodní soud věc městskému soudu s odvoláním. Postupu soudu tak nelze nic vytknout, naopak lze přisvědčit po prostudování spisu obvodnímu soudu, který v odůvodnění usnesení ze dne 6. 2. 2018 č. j. 28 Nc 11/2017-170 konstatoval, že oba rodiče svými nekonečnými výhradami, polemikami a navrhovanými předběžnými opatřeními narušují plynulý chod věcí a stabilitu psychiky nezletilého.
15. Ústavní soud si je vědom složité situace obou rodičů, stěží lze však očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život uspokojující všechny členy rodiny. Krajský soud měl rozsah stávající úpravy styku stěžovatele s nezletilým za postačující a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad v obsahu spisu. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost obecného soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v rámci soudní moci.
16. Ústavní soud závěrem připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče o nezletilé děti nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu