ECLI:CZ:US:2019:3.US.745.19.1
sp. zn. III. ÚS 745/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. 7 Tdo 1253/2018-50, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2018 sp. zn. 10 To 6/2018 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2017 č. j. 20 T 38/2011-3470, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 10 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho základní práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Dále navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 11. 2017 č. j. 20 T 38/2011-3470 byl stěžovatel zproštěn obžaloby ohledně skutku spáchaného dne 22. 3. 2010 v Praze protože nebylo prokázáno, že tento skutek, ve kterém byl spatřován zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchal. Za ostatní čtyři trestné činy, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 2. 2012 č. j. 20 T 38/2011-3006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 12. 2012 sp. zn. 10 To 58/2012, tedy zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (skutek ad C. 1 výroku o vině), a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá a druhá trestního zákoníku (skutek ad C. 2 výroku o vině), pak stěžovateli uložil podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku mu uložil také trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti 3 700 Kč, a podle §228 odst. 1 trestního řádu povinnost společně a nerozdílně s obviněným N. nahradit obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s. na náhradě škody částku 1 495 000 Kč.
3. Rozsudkem vrchního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 10 To 8/2018 byl k odvolání stěžovatele směřujícího proti výše uvedenému trestu zrušen rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu mu byl nově vyměřen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a deseti měsíců se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2019 č. j. 7 Tdo 1253/2018-50 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své vágně formulované ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, když se soudy nevypořádaly s jeho námitkami (stěžovatel však neuvádí, jaké námitky má na mysli). Dále tvrdí, že došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení (stěžovatel však neuvádí, jak k tomu mělo dojít).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Možno zdůraznit, že stěžovateli byl trest ukládán v rámci sazby 5 až 12 let odnětí svobody a vyměřená výše trvání 6 let a 10 měsíců se tak blíží dolní z obou hranic. Napadená rozhodnutí přitom obsahují odůvodnění, proč byl trest vyměřen v právě takovéto výši, když ve stěžovatelův prospěch byla zohledněna například i doba uplynulá od spáchání závadného jednání. Za situace, kdy stěžovatelova ústavní stížnost ani neobsahovala žádnou bližší argumentaci, Ústavní soud považuje za postačující dále v podrobnostech na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odkázat.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
10. S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval stěžovatelovým návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu