ECLI:CZ:US:2019:3.US.761.19.1
sp. zn. III. ÚS 761/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. 5 Tdo 495/2018-62, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. prosince 2017 č. j. 6 To 259/2017-734 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. srpna 2017 č. j. 48 T 105/2016-670, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení ústavní zásady nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. 48 T 105/2016, byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to mu byl podle §220 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal. Podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora na dobu třiceti měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že jako likvidátor obchodní společnosti Zlínské tiskárny, a. s. - v likvidaci (dále jen "Zlínské tiskárny") uzavřel dne 21. 1. 2010 ve Zlíně za tuto obchodní společnost s obchodní společností C&I Management LLC dodatek č. 4 ke smlouvě o půjčce, na základě něhož nechal zaslat na účet obchodní společnosti C&I Management LLC dne 2. 7. 2010 částku ve výši 2 000 000 Kč a dne 15. 7. 2010 částku ve výši 1 000 000 Kč. Tento finanční obnos byl získán z prodeje nemovitosti v rámci likvidace obchodní společnosti Zlínské tiskárny. Okresní soud dospěl k závěru, že uzavřením smlouvy o půjčce a poskytnutím půjčky jednal stěžovatel nehospodárně a v rozporu s §72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."). Podle okresního soudu stěžovatel věděl, že obchodní společnost C&I Management LLC nesplácela dluh, který měla vůči Zlínským tiskárnám, půjčka nevedla k zachování majetku společnosti či jeho využití a navíc stěžovatel půjčku po její splatnosti (k 31. 10. 2010) nevymáhal, čímž porušil svou povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, která pro něj jako likvidátora vyplývala z §70 a §194 odst. 5 obch. zák. Tím obchodní společnosti Zlínské tiskárny způsobil škodu ve výši 3 000 000 Kč. Podle okresního soudu tedy poskytnutí půjčky bylo zcela neúčelné (v rozporu s účelem likvidace), nehospodárné (půjčka nebyla vrácena v době splatnosti, nýbrž až po šesti letech), rizikové (bez řádného zajištění) a v rozporu s právním řádem (§72 obch. zák.).
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 6 To 259/2017-734 zamítl s tím, že není důvodné.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2018 č. j. 5 Tdo 495/2018-62 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Své tvrzení odůvodňuje především tím, že obecné soudy nevzaly v potaz funkci trestního práva jako prostředku ultima ratio. Stěžovatel tvrdí, že se nedopustil přečinu podle §220 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, protože naplnění znaků skutkové podstaty jednoznačně a bez důvodných pochybností nevyplývá ze skutkových zjištění soudů a tím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále staví do kontextu princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo když namítá, že existuje-li jakákoli rozumná pochybnost, nelze ji vyložit v neprospěch obviněného. Uvádí, že soudy nevzaly v úvahu, že výsledek jeho jednání nebyl pro Zlínské tiskárny nevýhodný, neboť půjčka byla splacena včetně příslušenství. Nakonec tvrdí, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odsouzením pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Tvrdí, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, protože zde absentuje vznik škody. Svůj názor vysvětluje tím, že se v rámci trestního řízení nepřihlásil žádný poškozený a půjčka byla splacena. Stěžovatel má za to, že otázka viny nebyla odpovězena jednoznačně, resp. že jeho vina nebyla prokázána jednoznačně a bez důvodných pochybností, a tím je v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pouze obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Posouzení, zda daný skutek vykazuje pojmové znaky trestného činu, není v pravomoci Ústavního soudu a Ústavní soud může do rozhodovací praxe obecných soudů zasáhnout až v případě, kdy použití podústavního práva těmito soudy má za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73) nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Zásada in dubio pro reo přímo vychází z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Jeho obsahem je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li zde přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16 (N 52/84 SbNU 603)]. V nyní posuzované věci však Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy pochybily při hodnocení důkazů ani při právní kvalifikaci skutku, pro který byl stěžovatel trestně stíhán a následně odsouzen, a v souvislosti s tím tedy nemohlo dojít k zásahu do práva stěžovatele na ústavní úrovni. Okresní soud provedl dosti široké dokazování, a to prostřednictvím jak svědeckých výpovědí, tak i jiných např. listinných důkazních prostředků. Jeho rozhodnutí je předvídatelné, kvalitně odůvodněné, přesvědčivé a nevykazuje známky jakýchkoli pochybností o spáchání trestného činu. Mezi hodnocením důkazů a závěry soudu z nich vzešlými je logická spojitost a souvislost. Stěžovatelem namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry tedy neobstojí a nejsou-li pochybnosti ve skutku či osobě pachatele (ostatně ani sám stěžovatel nepopírá, že se jednání, resp. skutku, pro který byl odsouzen, dopustil), není ani prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo.
11. Trestní právo je nejpřísnější prostředek, který má stát k dispozici k ochraně taxativně vymezených zájmů a doplňuje ochranu poskytovanou normami jiných právních odvětví tam, kde se ostatní prostředky (ať už právní či mimoprávní) jeví jako neúčinné, nepostačující nebo selžou, tedy je prostředkem ultima ratio. Je úlohou státního zastupitelství, aby v trestním řízení na základě veřejné žaloby prokázalo, že byl spáchán trestný čin konkrétní osobou (čl. 80 odst. 1 Ústavy). Hranice mezi tím, zda jde o čin, který dosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby se aktivovaly trestněprávní normy a sankce, je v některých případech velmi tenká. Pak už je v pravomoci soudů, aby při posuzování věci zhodnotily, zda má škodlivost skutku trestněprávní význam, nebo postačí sankce podle jiného právního odvětví. Je zřejmé, že každé trestní stíhání v sobě bezpochyby zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost (čl. 39 Listiny) a pravomocí soudu trestat pachatele takových jednání (čl. 40 odst. 1 Listiny). Každý trest, ke kterému je pachatel trestného činu odsouzen, narušuje určitým způsobem jeho život, popř. omezuje jeho práva. Od společenské škodlivosti (závažnosti) trestného činu se (mj.) odvíjí intenzita zásahu do práv pachatele při určování druhu a výměry trestu. Čím méně škodlivý je trestný čin pro společnost, tím méně přísný by měl být také trest za něj uložený.
12. S ohledem na to, že se stěžovatel prokazatelně dopustil trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku v jeho kvalifikované podobě podle §220 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, za který zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců až do pěti let, se uložení trestu popsaného výše nejeví jako nepřiměřené. Okresní soud dostačujícím způsobem odůvodnil svůj závěr, zmínil také okolnosti daného případu, které při určování druhu a výměry trestu bral v potaz, a za pomocí nástrojů, které mu trestní zákon dává k dispozici, uložil stěžovateli přiměřený trest tak, aby nesl následky svého jednání (trestní odpovědnost), a zároveň tak, aby takový trest nebyl nespravedlivý či zbytečně přísný. Ústavní soud souhlasí se závěry obecných soudů, že stěžovatel si vzhledem k dosaženému vzdělání a jeho dosavadní praxi musel, resp. mohl a měl být vědom, že jedná nad rámec svých kompetencí, které mu zákon přiznává. Co se týče škody jako obligatorního znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně bod 33).
13. Stěžovatel konečně uvádí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami, nicméně už konkrétně nevymezil, o které námitky jde a v čem tkví ona nedostatečnost. Zároveň z předchozích řízení plyne, že námitky uplatněné stěžovatelem byly během řízení stejné a nepřicházel s žádnými novými argumenty, se kterými se měly soudy nově vypořádat. Ústavnímu soudu nezbylo nic jiného než konstatovat, že taková námitka tedy zůstává pouze v obecné rovině a pro její neurčitost ji ani nelze přezkoumat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu