ECLI:CZ:US:2019:3.US.793.19.1
sp. zn. III. ÚS 793/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Rathouského, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 28 Cdo 2293/2018-464, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 10. 2017 č. j. 24 Co 93/2017-400 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2018 č. j. 24 Co 93/2017-452) byl ve výrocích I. a II. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 2. 2017 č. j. 23 C 297/2010-348 tak, že a) byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem budovy č. p. X1, postavené na pozemku parc. č. X2 v katastrálním území Nedvězí u Říčan, b) bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. X2 v katastrálním území Nedvězí u Říčan, c) v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 12. 7. 2010 č. j. PÚ 8081/93/5. Dále rozhodl městský soud o nákladech řízení a o tom, že V. výrok rozsudku obvodního soudu zůstává nedotčen.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 28 Cdo 2293/2018-464 bylo dovolací řízení o dovolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku městského soudu zastaveno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
4. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z obchodního rejstříku vedeného městským soudem, oddílu DrC, vložky 29 se podává, že Zemědělské družstvo Kolovraty - v likvidaci (dále jen "družstvo") bylo ke dni 11. 4. 2018 vymazáno z obchodního rejstříku bez právního nástupce poté, co byl konkurs na jeho majetek zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Dnem výmazu z obchodního rejstříku družstvo podle §185 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), zaniklo, v důsledku čehož podle §118 občanského zákoníku pozbylo právní osobnost a vzhledem k §19 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ztratilo zároveň způsobilost být účastníkem řízení. Protože tu není právní subjekt, jenž by po zániku družstva jako jeho právní nástupce mohl být nositelem práva, o jehož určení v řízení jde, neumožňuje povaha věci v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud (§243f odst. 2 o. s. ř.) proto řízení o dovolání stěžovatele podle §243b část věty před středníkem a §107 odst. 5 o. s. ř. zastavil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele došlo napadeným usnesením Nejvyššího soudu k porušení jeho základních práv a svobod, pročež podává ústavní stížnost, jíž se domáhá jeho zrušení. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává "jako stížnost blanketní" s tím, že "bude nejpozději během 14 dnů, resp. k výzvě Ústavního soudu dále doplněna a odůvodněna". Svou ústavní stížnost však stěžovatel dosud nedoplnil a Ústavní soud neshledal důvod ho k jejímu doplnění vyzývat, když stěžovatel je v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátkou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, žádnou ústavněprávní argumentaci však Ústavnímu soudu nepředkládá, a ani nekonkretizuje, která ústavně zaručená práva měla být napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu porušena. Nejvyšší soud v posuzované věci řízení o dovolání stěžovatele podle §243b část věty před středníkem a §107 odst. 5 o. s. ř. zastavil, neboť zjistil, že tu není právní subjekt, jenž by po zániku družstva jako jeho právní nástupce mohl být nositelem práva, o jehož určení v řízení jde a povaha věci neumožňuje v dovolacím řízení pokračovat. Výše uvedený závěr Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v předmětné věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu