ECLI:CZ:US:2019:3.US.801.19.1
sp. zn. III. ÚS 801/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., advokáta, sídlem nábř. Komenského 1397/9, Břeclav, zastoupeného doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2018 sp. zn. 8 To 298/2018 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. května 2018 sp. zn. 2 T 48/2016, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny zejména meze uplatňování státní moci podle čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že povinnosti mu státní mocí uložené se ocitly mimo zákonný rámec. Dále uvedenými rozhodnutími bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byly stěžovateli uloženy dvě pořádkové pokuty ve výši 5 000 Kč a 20 000 Kč za nedůvodné odepření výpovědi. Stěžovatel byl dne 13. 4. 2018 předvolán jako svědek k hlavnímu líčení, které se konalo 3. 5. 2018. Současně s předvoláním byl informován o tom, že pokud jde o splnění zákonných podmínek zproštění mlčenlivosti podle zákona o advokacii, soud si vyžádá od současného statutárního orgánu společnosti AUTOHANDL s. r. o. v likvidaci, stanovisko, zda stěžovatele v této trestní věci zprostí mlčenlivosti či nikoliv. Následně při hlavním líčení byl stěžovatel poučen podle §101 odst. 1 trestního řádu, na což uvedl, že sdělení likvidátora společnosti AUTOHANDL s. r. o. převzal až v den konání hlavního líčení. I přes opakované poučení soudu tvrdil, že je stále vázán povinností mlčenlivosti jako advokát a z toho důvodu odmítá podat svědeckou výpověď. Na druhou stranu ale na opakované dotazy soudu odmítl sdělit alespoň obecné údaje, na základě nichž se cítí být takto vázán. Odmítl také upřesnit, zda v souvislosti s převodem obchodního podílu společnosti AUTOHANDL s. r. o. poskytoval právní služby nějakému jinému subjektu, aniž by ho musel identifikovat. Stěžovatel pak podle okresního soudu tímto svým postupem znemožnil, aby si soud učinil jednoznačný závěr o tom, zda je v projednávané trestní věci skutečně vázán státem uloženou povinností mlčenlivosti. Jednal přitom takto i přesto, že měl dostatečný prostor k tomu, aby si u České advokátní komory ověřil, zda je vázán povinností mlčenlivosti advokáta a v jakém rozsahu.
3. Následné stížnosti stěžovatele podané podle §141 a násl. trestního řádu byly ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuty, když okresní soud podle krajského soudu při uložení pokut nepochybil. Nadto stěžovatel své stížnosti neodůvodnil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že na něm soud svým postupem vynucoval prolomení mlčenlivosti a rovněž nedostatečně odůvodnil výši uložené sankce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatel se svojí argumentací poněkud míjí s obsahem napadených rozhodnutí. Okresní soud po stěžovateli požadoval, aby mu alespoň obecně přiblížil důvody, proč se stále cítí být vázán mlčenlivostí, když byl této mlčenlivosti statutárním orgánem bývalého klienta zproštěn. Neobstojí také argument, že byl stěžovatel v časové tísni. Stěžovatel totiž měl zjevně několikatýdenní časový prostor, aby svoje pochybnosti o mlčenlivosti a jejím zproštění mohl konzultovat případně i s orgány České advokátní komory, jak v ústavní stížnosti naznačuje. Okresní soud navíc stěžovatele před uložením pokut řádně poučil a vysvětlil, že mu stačí alespoň obecné sdělení k tehdy souzené věci (k tomuto aspektu se přitom stěžovatel v ústavní stížnosti argumentačně důsledněji nevyjadřuje).
9. Přiměřeností výše pokut v celkové výši 25 000 Kč se sice obecné soudy zabývaly jen stručně (odkázaly na to, že stěžovatel je aktivní advokát), nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší nic konkrétního a podstatného, co by tento jejich závěr zpochybňovalo.
10. Zároveň Ústavní soud nepřehlédl zmínku krajského soudu, že stěžovatel své stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu řádně neodůvodnil (stěžovatel se přitom vůči této poznámce krajského soudu věcně hlouběji nevymezuje). Výše obou pokut přitom nepřesáhla zákonem stanovenou hranici (srov. §66 trestního řádu, když pořádkovou pokutu lze uložit i opakovaně) a z postupu soudu nelze dovodit, že by stěžovatele trestal za to, že chtěl jen dostát své povinnosti chránit své (bývalé) klienty.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu