ECLI:CZ:US:2019:3.US.806.19.1
sp. zn. III. ÚS 806/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. K. R., zastoupené Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018 č. j. 3 Tdo 1497/2018-24, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 3. 2018 sp. zn. 2 T 14/2016 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzena k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 10 To 169/2018 zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád) jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 19. 12. 2019 č. j. 3 Tdo 1497/2018-24 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že ve dvou případech (při podávání oznámení a podávání vysvětlení) na Policii České republiky úmyslně nepravdivě uvedla na svého manžela, že ji týral, že fyzicky napadal jejich tři syny, a že si na ní násilím vynucoval pohlavní styk v intervalech zhruba každých 14 dnů, přičemž k uvedenému mělo docházet v letech 2005 až 2013.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že okresní soud se dostatečně nevypořádal se všemi ve věci provedenými důkazy, kdy některé pouze zmínil, aniž by provedl jejich podrobný rozbor. Jde o výpověď svědkyně Š., která měla znalost o tom, že dva ze synů při jednání na orgánu sociálně-právní ochrany dětí uvedli, že byli otcem napadeni, a obdobně i o výpověď svědkyně K. Dále je zde záznam lékařky z pohovoru s nezletilým M. ze dne 20. 11. 2014, z nějž vyplývá, že nezletilý má obavy z jednání poškozeného, přičemž také zmiňuje napadení bratra poškozeným. Na záznamu orgánu sociálně-právní ochrany dětí ze dne 10. 11. 2014 pak nezletilý M. popisuje, že on i jeho bratři byli poškozeným napadeni. Při pohovoru na orgánu sociálně-právní ochrany dětí dne 7. 11. 2014 nezletilý J. popisoval výbušnou a násilnickou povahu poškozeného, nezletilý V. ukázal čerstvé zranění, které mu měl způsobit poškozený. Krajský soud pak k námitkám stěžovatelky přistoupil toliko povšechně. Co se týče Nejvyššího soudu, ten se její argumentací blíže nezabýval s tím, že přezkum skutkových zjištění není v dovolacím řízení možný, nicméně stěžovatelka je přesvědčena, že přezkoumání má být možné v případě, kdy nesprávné provedení důkazního řízení u soudů nižší instance se dostává do kolize s postuláty řádného procesu zaručeného zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Stěžovatelka napadá skutkové závěry obecných soudů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. V posuzované věci bylo provedeno standardní dokazování, jehož výsledky soudy řádně hodnotily, a své úvahy v odůvodnění svých rozhodnutí, zejména pak v rozsudku okresního soudu, vyložily. Jimi konstatovaná zjištění stěžovatelku ze spáchání křivého obvinění bezpochyby usvědčují, kdy například znalecké zkoumání nezletilých jakékoliv jejich týrání otcem zcela vyloučilo, ba naopak bylo zjištěno, že k němu mají dobrý vztah. Děti se vesměs vyjadřovaly tak, že by chtěly být u otce, přičemž sice došlo k tomu, že v určitém okamžiku se vyjádřily i opačně, nicméně dle posouzení znalce tak učinily ve snaze zavděčit se matce, když např. pociťovaly, že ta je v dané chvíli právě za dveřmi. Stěžovatelka přitom se svými tvrzeními o závadném jednání poškozeného přišla, ač k nim mělo dle jejích tvrzení docházet po řadu let, až poté, co mezi rodiči nastal spor o svěření dětí do péče. U stěžovatelky znalec také shledal histriónské rysy, sklony k dramatizaci, teatrálnosti, narcismu, sebestřednosti, egocentrismu, to že je schopna jen omezeného sebenáhledu, jakož i tendence k manipulativnímu jednání, snahu ovládat své okolí, a bylo jím konstatováno, že má na děti negativní vliv v tom směru, že se je snaží zapojovat do svého sporu s poškozeným (otcem). Oproti tomu u poškozeného znalec nezjistil žádné násilnické rysy, nýbrž pozitivní optimistický přístup, zvýšenou loajalitu a sebeobětování. K námitkám stěžovatelky, že se soudy některými důkazy zabývaly méně podrobně než jinými, Ústavní soud konstatuje, že tyto nevypovídají o jakémkoliv porušení jejích práv, když je zcela logické, že za klíčové považovaly zejména výsledky znaleckého zkoumání, a nikoli například informace o určitých vyjádřeních nezletilých, které byly rozporné s informacemi o jiných jejich vyjádřeních, dle kterých se vyjadřovaly o otci kladně.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu