ECLI:CZ:US:2019:3.US.818.19.1
sp. zn. III. ÚS 818/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. prosince 2018 č. j. 70 Co 268/2018-1108, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) L. P., 2) nezletilého T. P. a 3) nezletilého J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti stěžovatele pro jeho nezletilé děti, a to pro porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 4. 2018 č. j. 0 P 396/2015-1019 bylo stěžovateli jako otci (dále též "otec") zvýšeno výživné pro druhého vedlejšího účastníka z 4 500 Kč měsíčně na 6 000 Kč měsíčně a pro třetího vedlejšího účastníka z 4 000 Kč měsíčně na 5 500 Kč měsíčně, pro oba nezletilé s účinností od 1. 9. 2017. Dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném pro obě nezletilé děti (výrok I.). Ve výrocích II., III. a IV. okresní soud nově upravil tzv. běžný a specifický osobní styk otce s nezletilými tak, že podle předchozí soudní úpravy, provedené rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 6. 2017 č. j. 0 P 396/2015-891 ponechal ve stejném rozsahu styk - každý lichý týden v kalendářním roce od pátku 15.00 hodin do neděle do 18.00 hodin; dále upravil styk o jarních prázdninách, o Vánocích, nově upravil styk o velikonočních prázdninách a o hlavních letních prázdninách; zrušil tzv. běžný styk, stanovený předchozím shora citovaným rozsudkem (také) na každý sudý kalendářní týden od čtvrtku 15.00 hodin do pátku 18.00 hodin. Současně okresní soud stanovil, že běžný (víkendový) styk se nebude realizovat o jarních, velikonočních, letních a vánočních prázdninách, upravil práva a povinnosti rodičů pro realizaci styku a rovněž určil místo předávání nezletilých dětí v rámci styku (výroky I. - IV.). Výrokem V. zastavil řízení o návrhu otce na výkon rozhodnutí ve věci péče o oba nezletilé. Ve výroku VI. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání oba rodiče. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 12. 2018 č. j. 70 Co 268/2018-1108 byl rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. až IV. změněn tak, že výživné stanovené otci se zvyšuje pro druhého vedlejšího účastníka s účinností od 1. 9. 2015 na částku 5 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2017 nadále na částku 6 500 Kč měsíčně a pro třetího vedlejšího účastníka s účinností od 1. 9. 2015 nadále na částku 5 500 Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném pro oba nezletilé. Úprava styku otce s nezletilými, naposledy provedená rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 5. 2017 č. j. 0 P 396/2015-891 byla změněna tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi v každém lichém kalendářním týdnu v roce od pátku 16:00 hodin do bezprostředně následující neděle do 18:00 hodin (tzv. běžný styk), v každém sudém kalendářním týdnu v roce od čtvrtku 16:00 hodin do bezprostředně následujícího pátku do 18:00 hodin (tzv. běžný styk); dále byl upraven styk otce s nezletilými o jarních prázdninách, o velikonočních prázdninách, o hlavních letních prázdninách a o vánočních prázdninách s tím, že v průběhu jarních prázdnin, velikonočních, hlavních letních prázdnin a vánočních prázdnin se nebude realizovat běžný styk otce s nezletilými. Dále bylo rozhodnuto o předávání a navracení nezletilých (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Při stanovení výživného vyšel krajský soud ze skutkových zjištění okresního soudu s tím, že stěžovatel pracuje u obchodní společnosti X (kterou provozují jeho rodiče) jako údržbář a jeho průměrný čistý měsíční příjem je cca 10 000 Kč čistého měsíčně, tedy je stěží na úrovni minimální mzdy. Krajský soud dovodil, že takto vykazovaný faktický příjem otce však je ve smyslu §913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), naprosto nepřiměřený celkovým dlouhodobým poměrům otce. Krajský soud konstatoval, že okresní soud proto správně vycházel z potenciálních příjmů otce, nicméně krajský soud přisvědčil odvolací argumentaci otce v tom směru, že jeho potenciální příjem nelze hodnotit podle příjmů v jeho výučním oboru autoelektrikář, nemá-li v něm otec dlouhodobě praxi. To však nemění nic na obecné správnosti použití §913 odst. 2 občanského zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud při stanovení výživného pro nezletilé na základě hodnocení majetkových poměrů stěžovatele nezjistil skutečný stav věci. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho jediným zaměstnáním je pracovní poměr správce - údržbáře v obchodní společnosti X, kde pobírá měsíční mzdu ve výši 10 000 Kč. V souvislosti s výkonem funkce jednatele ve výše uvedené společnosti nepobírá odměnu. Výživné na obě nezletilé děti ve skutečnosti nehradí stěžovatel, ale jeho rodiče. Podle názoru stěžovatele postupoval krajský soud při hodnocení relevantních skutečností natolik svévolně, že vybočil ze základních mezí spravedlivého procesu a ve svém důsledku též nepřímo omezil stěžovatele v jeho právu svobodně uspořádat své pracovní a výdělkové poměry a též nepřípustně zasáhl do jeho práva vlastnit majetek. Stěžovatel uvádí, že jeho životní úroveň v současné době odpovídá čistým příjmům cca 20 000 až 25 000 Kč měsíčně a jeho životní úroveň v případě, že by změnil zaměstnání, by odpovídala příjmům cca 20 000 Kč měsíčně (neboť na víc by se svojí kvalifikací nedosáhl). Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že sčítal potenciální i skutečné příjmy či bonusy, které však jsou vůči sobě alternativní a nikdy nemohou obstát současně. Krajský soud o této skutečnosti věděl, a přesto hodnotil zjištěný skutkový stav zcela svévolně. Stěžovatel je toho názoru, že vychází-li se z toho, že jeho příjmy činí 25 000 Kč měsíčně, nemělo by výživné na žádného z nezletilých činit více než cca 4 000 Kč měsíčně. Stěžovatel uzavírá, že objektivně není schopen zajistit si takové příjmy, které by mu umožňovaly výživné hradit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož I. výrok napadá, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výší výživného, které mu krajský soud uložil platit pro jeho nezletilé děti.
11. Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud při stanovení výživného vyšel mimo jiné i z §913 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Krajský soud výstižně poukázal na to, že průměrný čistý měsíční příjem stěžovatele cca 10 000 Kč čistého měsíčně je stěží na úrovni minimální mzdy a je ve smyslu §913 odst. 2 občanského zákoníku naprosto nepřiměřený celkovým dlouhodobým poměrům stěžovatele. Krajský soud proto přisvědčil okresnímu soudu, že je třeba vycházet z potenciálních příjmů stěžovatele. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel jako údržbář má zkrácený pracovní úvazek, aniž by pro to existoval jakýkoliv objektivní závažný důvod a konstatoval, že by jako údržbář mohl pracovat kdekoliv jinde, přičemž by mohl dosahovat příjmu okolo 20 000 Kč "čistého" měsíčně. Krajský soud dále přihlédl k tomu, že stěžovatel má v obchodní společnosti X dvě místa - je zaměstnancem jako údržbář a současně statutárním orgánem - jednatelem. Podle názoru krajského soudu by měla stěžovateli za činnost jednatele náležet odměna alespoň ve výši minimální mzdy. Konečně krajský soud při stanovení výživného přihlédl i k pravidelným dlouhodobým finančním příspěvkům od rodičů stěžovatele za účelem placení výživného pro oba nezletilé a hypotéční splátky.
12. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud při stanovení výživného pro nezletilé děti přihlédl ke všem významným skutečnostem, a to k potenciálním příjmům, majetkovým poměrům a životní úrovni stěžovatele, dále k tomu, že stěžovatel má vyživovací povinnost pouze k vedlejším účastníkům 2) a 3), jakož i k tomu, že oba vedlejší účastníci začali chodit do mateřské školy a poté od září 2017 druhý vedlejší účastník začal chodit do první třídy; konečně soud přihlédl i k tomu, že osobní péči o oba nezletilé vykonává převážně jejich matka. Na základě těchto zjištění krajský soud dovodil nutnost zvýšení výživného. Těmto závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu