ECLI:CZ:US:2019:3.US.843.19.1
sp. zn. III. ÚS 843/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Leinem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 799/48, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018 č. j. 51 Co 379/2018-192 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. srpna 2018 č. j. 67 C 202/2016-175, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a N. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 8. 2018 č. j. 67 C 202/2016-175 bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na snížení výživného na částku 500 Kč s účinností od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále obvodní soud ke dni 1. 7. 2017 zrušil vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 11. 2014 č. j. 8 C 428/2003-628 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 1. 2016 č. j. 64 Co 133/2015-757 (výrok II.) a zamítl návrh stěžovatele, aby soud zrušil vyživovací povinnost k vedlejšímu účastníkovi za dobu od 1. 9. 2016 do 30. 6. 2017 (výrok III.). Rozhodl též, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že naposledy bylo o výživném rozhodnuto (výše uvedeným) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve spojení s rozsudkem městského soudu, kterým byl tehdy nezletilý vedlejší účastník svěřen do péče matky a stěžovateli jako otci, o jehož otcovství se vedl spor, bylo stanoveno výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně od 1. 9. 1992 a uložena povinnost uhradit dlužné výživné ve výši 711 300 Kč a nahradit náklady řízení. Obvodní soud neshledal od doby poslední úpravy výživného změnu poměrů. Zdůraznil, že na straně stěžovatele je sice zhoršený zdravotní stav, který odůvodňuje přiznání invalidity I. stupně, nevylučuje však přijmout zaměstnání adekvátní jeho zdravotnímu stavu. Obvodní soud konstatoval, že žádné jiné změny ve skutečnostech, které tvořily základ předchozího rozhodování soudů, u stěžovatele nenastaly. Dle obvodního soudu za období od 1. 9. 2016 do 30. 6. 2017 naopak vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi trvala, neboť vedlejší účastník nebyl schopen se sám živit a schopnosti, možnosti a majetkové poměry stěžovatele odpovídaly výživnému ve výši 7 000 Kč měsíčně, navíc se na této částce stěžovatel s vedlejším účastníkem dohodl, proto soud žalobu v této části zamítl.
4. Proti II. a III. výroku rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem městského soudu ze dne 4. 12. 2018 č. j. 51 Co 379/2018-192 bylo rozhodnuto, že rozsudek obvodního soudu se v napadeném výroku III. a výroku IV. o nákladech řízení potvrzuje (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že odvolání stěžovatele proti II. výroku rozsudku se odmítá (výrok II.) a že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 8 400 Kč (výrok III.).
5. Městský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem a jeho právním posouzením věci, zejména pokud jde o hodnocení případné změny v poměrech všech zúčastněných. Městský soud proto rozsudek v napadeném výroku III. jako správný potvrdil, odvolání proti výroku II. odmítl, neboť stěžovateli bylo v tomto výroku vyhověno, když došlo ke zrušení vyživovací povinnosti s účinností od 1. 7. 2017, odvolání proto není přípustné [§218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Městský soud předně poukázal na to, že stěžovatel podal žalobu dne 25. 5. 2016, tedy tři měsíce poté, co nabyl právní moci rozsudek, který stěžovateli stanovil výživné pro vedlejšího účastníka. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že nemohlo dojít ke změně ve schopnostech a možnostech stěžovatele, když tento nadále odkazuje na svůj invalidní důchod jako jediný zdroj příjmů a podporu ze strany rodičů a jiné nové skutečnosti netvrdí. Je proto zřejmé, že u stěžovatele k žádné změně v poměrech nedošlo a nebyl důvod pro snížení či zrušení výživného do doby, kdy byl vedlejší účastník studentem střední školy, tedy do 30. 8. 2016. Městský soud dále poukázal na to, že obvodní soud se dále zabýval důvody, které by měly vést ke zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi od 1. 9. 2016 a přiklonil se ke skutkovému stavu zjištěnému obvodním soudem i k jeho právním závěrům. Pokud bylo v možnostech stěžovatele plnit výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně, na kterém se navíc s vedlejším účastníkem dohodl, není podle městského soudu důvod pro zrušení výživného ani za období od 1. 9. 2016 do 30. 6. 2017, když následně již vzhledem k přerušení studia a nástupu do zaměstnání vyživovací povinnost zanikla.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nereflektují výsledek provedeného dokazování před obvodním soudem a nejsou řádně odůvodněna. Soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s jeho argumentací, s důkazy které předložil, zejména vadně hodnotily studium vedlejšího účastníka. Městský soud dále nesprávně použil §910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. Namítá-li stěžovatel vadné hodnocení důkazů obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy vadně hodnotily studium vedlejšího účastníka. Ústavní soud předně poukazuje na to, že městský soud konstatoval, že v posuzované věci bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu, zejména pokud jde o posouzení případné změny v poměrech všech zúčastněných a zjištěný skutkový stav a věc byla rovněž správně posouzena po právní stránce. Ústavní soud dále shledal, že oba soudy se ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly studiem vedlejšího účastníka a jeho průběhem a shodně dospěly k závěru, že vedlejší účastník po ukončení střední školy nastoupil na jazykový kurs, dále studoval v Mezinárodním institutu podnikatelství a práva, s. r. o. a poté na Vyšší odborné škole reklamní a umělecké tvorby Michael, s. r. o. Městský soud k námitkám stěžovatele výstižně dodal, že skutečnost, že vedlejší účastník fakticky do Vyšší odborné školy reklamní a umělecké tvorby Michael, s. r. o., nedocházel, nelze hodnotit v jeho neprospěch, když nebyl schopen ze zdravotních důvodů školu navštěvovat, k tomu se přidaly i zdravotní problémy jeho matky a vedlejší účastník musel převzít péči o domácnost a mladší sourozence. Podle §911 občanského zákoníku je proto třeba vycházet z toho, že vedlejší účastník nebyl schopen se sám živit, když na jedné straně byl řádným studentem, v docházce na výuku mu bránil zdravotní stav a další rodinné okolnosti, a zároveň z těchto důvodů nebyl schopen ani žádné výdělečné činnosti. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy správně posoudily vyživovací povinnost stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi podle §910 občanského zákoníku, svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily a jejich závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Výše uvedené závěry obecných soudů neshledal Ústavní soud rozpornými s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/13, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. V tomto usnesení Ústavní soud nepovažoval dobu jednoho měsíce za dobu, která by svědčila o opravdovosti zájmu stěžovatele řádně studium dokončit, avšak dodal, že stanovení konkrétní doby pro prokázání opravdovosti zájmu je především na konkrétních okolnostech případu a úvaze obecných soudů. V nyní posuzované věci však s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem věci o tento případ nejde.
14. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou. Ústavní soud neshledal, že by jimi došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu