ECLI:CZ:US:2019:3.US.854.17.1
sp. zn. III. ÚS 854/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. Radovana Čaploviče a Mgr. Daniely Čaplovičové, zastoupených JUDr. Martinem Švorčíkem, advokátem, sídlem Hálkova 1406/2, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017 č. j. 39 Co 450/2016-73, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu a na rovnost účastníků v řízení zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že I. výrokem usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 11. 2016 č. j. 16 C 203/2016-60 bylo zastaveno řízení, v němž se vedlejší účastník žalobou podanou dne 30. 6. 2016 domáhal po stěžovatelích (společných členech společenství) zaplacení částky 18 111 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku na základě vyúčtování záloh na služby za rok 2012, neboť ještě před zahájením jednání ve věci samé vzal vedlejší účastník svým podáním doručeným soudu dne 25. 11. 2016 žalobu zcela zpět s tím, že stěžovatelé po podání žaloby dlužnou částku vedlejšímu účastníkovi dne 14. 11. 2016 uhradili. Současně II. výrokem tohoto usnesení obvodní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, což odůvodnil tak, že i když byl vedlejší účastník v řízení zcela úspěšný v tom smyslu, že důvodně zažalovaná částka byla stěžovateli uhrazena až po podání žaloby, s přihlédnutím k §142a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neprokázal, že by stěžovatelům v zákonem stanovené lhůtě, tj. nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení, zaslal předžalobní výzvu k plnění.
3. Proti II. výroku usnesení obvodního soudu podal vedlejší účastník odvolání, ve kterém uvedl, že stěžovatele několikrát bezvýsledně před podáním žaloby o uhrazení dluhu upomínal, ti si byli svého dluhu dobře vědomi a před podáním žaloby několikrát dali najevo, že jej nehodlají uhradit, přičemž dluh uhradili až po doručení žaloby.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením nákladový výrok usnesení obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 8 841 Kč a současně uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 488 Kč. V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že "vzhledem k zastavení řízení pro zaplacení žalované částky žalovanými je zapotřebí aplikovat při rozhodování o nákladech řízení ust. §146 odst. 2 o. s. ř., a to větu druhou, jelikož důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaných. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stádia meritorního rozhodování (srov. k tomu i nález I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 a nález I. ÚS 1227/09 z 8. 9. 2009)."
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti k usnesení obvodního soudu uvádějí, že nesouhlasí s jeho odůvodněním, že žalovaná částka byla uhrazena po podání žaloby, nicméně nepožadovali náklady řízení, a proto se neodvolávali. Opakovaně poukazují na fakt, že žalovanou částku uhradili dobrovolně dne 1. 6. 2016, tj. 29 dní před podáním žaloby, a před nařízeným ústním jednáním doplatili všechny dlužné částky z důvodu, "aby se nemuselo konat nesmyslné ústní jednání a nenavyšovaly se náklady obou stran".
6. K průběhu řízení před městským soudem stěžovatelé namítají, že nedostali příležitost vyjádřit se k odvolání vedlejšího účastníka, když jim nebyla poskytnuta žádná lhůta k písemnému vyjádření ani se ve věci nekonalo žádné ústní jednání, kde by se mohli vyjádřit ústně. Městský soud stěžovatele ani nevyzval, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, ale rozhodl pouze na základě podaného odvolání bez poskytnutí možnosti stěžovatelům se právně bránit a vyjádřit jejich stanovisko k věci. Stěžovatelé přitom počátkem ledna 2017 připravili své písemné vyjádření (jehož návrh datovaný dnem 21. 12. 2016 přiložili k ústavní stížnosti), než je však podali městskému soudu, ten "v neobvykle krátké lhůtě" vydal napadené usnesení. Stěžovatelé navíc zdůrazňují, že obdrželi odvolání vedlejšího účastníka dne 15. 12. 2016 bez jakéhokoli přípisu obvodního soudu a městský soud vydal usnesení již 12. 1. 2017, stěžovatelé tedy "neměli možnost v tak krátkém čase ... na odvolací soud své stanovilo k odvolání žalobce doručit".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
9. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zjištění porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jinými slovy, problematika náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávního významu pouze ve výjimečných případech (zvláště jde-li jako v posuzované věci v zásadě o bagatelní náklady řízení), a to především v případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle nebo kdy je nákladový výrok soudu zcela nedostatečně odůvodněn; to však není případ posuzované věci.
11. Městský soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat jen to, zda vedlejší účastník způsobem určeným v §142a o. s. ř. vyzval stěžovatele k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o "opomenutí" dlužníka pohledávku zaplatit), k postoji dlužníka k následně uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby (zde městský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013). Přitom shledal, že stěžovatel byl opakovaně elektronicky upomínán o zaplacení dluhu a musel si být dobře jeho existence vědom, stejně jako stěžovatelka. Vedlejší účastník dlužnou částku zažaloval až po dostatečné lhůtě, kterou poskytl stěžovateli k dobrovolnému splnění dluhu v nikoli vysoké výši, a ten tak učinil až po delší době od podání žaloby. Použití §142a odst. 1 o. s. ř. "čistě dle formálního výkladu" by proto bylo podle městského soudu nespravedlivé a nepřiměřeně tvrdé vůči vedlejšímu účastníkovi. Na rekapitulovaných závěrech městského soudu neshledává Ústavní soud žádné ústavněprávní nedostatky.
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že žalovanou částku uhradili dobrovolně dne 1. 6. 2016, tj. 29 dní před podáním žaloby. Z usnesení obvodního soudu, jejž odvoláním nenapadli (pročež jejich námitky proti němu nejsou v řízení o ústavní stížnosti přípustné), vyplývá, že stěžovatelé ve svém vyjádření k žalobnímu návrhu ze dne 25. 8. 2016 poukázali na absenci předžalobní výzvy; na nyní tvrzené dobrovolné plnění však vůbec nepoukázali, a ani v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé neprokázali, že by dobrovolně plnili před podáním žaloby.
13. Z posledně uvedeného důvodu jsou v posuzované věci bez významu taktéž výtky stěžovatelů, že jim městský soud nedal možnost vyjádřit se k odvolání vedlejšího účastníka, neboť z obsahu k ústavní stížnosti přiloženého konceptu jejich vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka je zjevné, že obsah této repliky by efektivně nemohl mít vliv na žádný z výroků napadeného rozhodnutí městského soudu. V této souvislosti proto nemůže být případnou ani námitka, že městský soud rozhodl "v neobvykle krátké lhůtě", když rozhodl téměř měsíc poté, co stěžovatelé obdrželi od obvodního soudu odvolání. Nepochybně tak měli dostatek času na odvolání reagovat, aniž by k tomu byli výslovně vyzváni.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením, ani jemu předcházejícím postupem městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů zaručených jim dovolávanými ustanoveními Listiny; jejich ústavní stížnost tak byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu