ECLI:CZ:US:2019:3.US.860.19.1
sp. zn. III. ÚS 860/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553/17, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 5 Tdo 1285/2018-30, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2018 č. j. 11 To 7/2018-635 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. září 2017 č. j. 1 T 172/2016-588, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka společně s již odsouzeným M. Č. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23, a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Poškozená obec N. byla podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se svými nároky na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka má za to, že rozhodování soudů všech stupňů je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti zejména v důsledku přepjatého formalismu. Dle jejího názoru soudy hodnotily důkazy v rozporu s §2 odst. 6 tr. řádu, neboť důkazy svědčící o její vině upřednostnily před důkazy, které ji vyviňují. Nesouhlasí s posouzením povinnosti uložené obci starat se o majetek s péčí řádného hospodáře jako povinnosti nakládat s obecním majetkem tržně při maximalizaci zisku, neboť takovou povinnost zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), neukládá. Předmětem dokazování bylo, zda svým jednáním způsobila obci škodu a v jaké výši, přičemž k obvyklé výši nájemného se krom dvou znaleckých posudků vyjádřili stávající starosta a místostarosta a bývalý starosta. Výpověď bývalého starosty, svědčící v její prospěch, však zohledněna nebyla. Dle jejího názoru soudy nesprávně vyhodnotily i skutečnost, že nejen jí bylo umožněno hradit část nájemného formou naturálního plnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavním požadavkem též je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí.
8. Stěžovatelka brojí jednak proti hodnocení důkazů, čímž usiluje o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byla uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak tvrdí, že popsané jednání není protiprávní, neboť zákon o obcích neukládá obcím povinnost nakládat s obecním majetkem tržně za účelem maximalizace zisku. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresovala již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Jeho účelem je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Jeho skutkové závěry o tom, že stěžovatelka vykonávající funkci starostky obce uzavřela jako nájemkyně společně s již odsouzeným místostarostou M. Č. zastupujícím obec jako pronajímatele smlouvu o nájmu obecního bytu na dobu neurčitou s tím, že výše nájemného byla stanovena na částku 1 000 Kč měsíčně splatnou formou nepotřebného naturálního plnění a posléze ve výši 1 500 Kč měsíčně, ač běžné tržní nájemné bylo v té době výrazně vyšší, v čemž bylo spatřováno porušení povinností vyplývajících pro stěžovatelku jako starostku obce z §38 odst. 1 zákona o obcích, a tímto jednáním byla obci způsobena škoda nejméně 78 000 Kč, jsou podloženy svědeckými výpověďmi i řadou listinných důkazů, zejména nájemními smlouvami a doklady o jednání zastupitelstva.
11. Poukaz stěžovatelky na nezohlednění výpovědi bývalého starosty, který se vyjadřoval k výši nájemného v obecních bytech, je nepřípadný, neboť okresní soud postupoval výrazně v její prospěch nejen ohledně období, po které předmětný obecní byt užívala, ale i pokud jde o výši obvyklého nájemného, neboť je stanovil minimální částkou 2 000 Kč měsíčně, přestože znaleckými posudky bylo určeno více než dvojnásobnou částkou. Vycházel-li tedy z výše nájmu, který platili za stejný byt nájemci, jež ho užívali v minulosti ve stejném rozsahu, rozhodně tak stěžovatelku žádným způsobem nepoškodil. Nezohlednil-li při stanovení výše škody okolnost, že nájemné ve výši 1 000 Kč mělo být placeno formou naturálního plnění, i tento jeho postup je akceptovatelný, neboť plnění dle smlouvy ve formě hlídání a udržování bytu lze označit za běžnou péči nájemníka o pronajatý byt. Vzal-li okresní soud výpověďmi svědků za prokázané, že v žádném jiném případě nebylo sjednáno, že by nájemce hradil nájemné formou naturálního plnění, má tento jeho závěr patřičnou oporu v provedeném dokazování.
12. Z dokazování je tak dostatečně zřejmé, že stěžovatelka, která jako starostka bydlela v obecním bytě fakticky zdarma a později za symbolické nájemné, jednala ve svůj osobní prospěch, nikoliv s péčí řádného hospodáře a v souladu se zájmy obce. Byla-li tedy uznána trestně odpovědnou za to, že při nakládání s majetkem obce porušila podle zákona o obcích jí uloženou povinnost řádně spravovat cizí majetek, nelze dospět k závěru, který činí stěžovatelka, že její jednání nevykazuje znaky protiprávnosti. O tom, že jednala ve svůj osobní prospěch, svědčí i její další prokázané jednání, kdy po dobu trvání nájmu tohoto obecního bytu nehradila elektrickou energii spotřebovanou v pronajatých místnostech, tuto platila obec a ona k tomu podepisovala příslušné doklady, čímž spáchala přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proti této části napadeného rozsudku však v ústavní stížnosti nijak neargumentuje.
13. Odkázaly-li soudy při řešení otázky, zda stěžovatelka porušila povinnosti vyplývající pro ni jako starostku obce, na §38 odst. 1 zákona o obcích, z něhož se podává, že majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti, přičemž je obec povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku, a podpůrně též na §39 odst. 2 téhož zákona, je jejich postup ústavně akceptovatelný, neboť uvedená ustanovení obsahují základní povinnosti obce při hospodaření s jejím majetkem, přičemž nemůže být sporu o tom, že obec se musí o svůj majetek starat s péčí řádného hospodáře. Lze sice souhlasit se stěžovatelkou, že nelze bezvýhradně trvat na tom, aby obec disponovala se svým majetkem z ekonomického hlediska co nejvýhodněji, neboť cena nemusí být vždy určujícím kritériem pro posouzení oprávněnosti a důvodnosti dispozice s majetkem obce. Jak však poukázal v napadeném usnesení Nejvyšší soud, méně výhodná dispozice musí být obhajitelná existujícími důvody, s nimiž obec musí počítat již při uzavírání smlouvy. Nelze tedy postupovat zcela libovolně a uzavírat nevýhodné smlouvy bez jakéhokoliv zdůvodnění, jak se stalo v posuzovaném případě, kdy smluvní ujednání byla učiněna výrazně ve prospěch stěžovatelky jako starostky a důvody tvrzené výhodnosti takového ujednání pro obec jsou nezpůsobilé naplnit možnou odůvodněnou odchylku od povinnosti naložit s obecním majetkem co nejvýhodněji pro obec.
14. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelčina argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí řádného procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
15. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu