ECLI:CZ:US:2019:3.US.881.19.1
sp. zn. III. ÚS 881/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018 č. j. 3 Tdo 1422/2018-51, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2018 sp. zn. 7 To 85/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. října 2017 sp. zn. 15 T 112/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a G. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") odsouzen za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku a pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 2 T 64/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. 5. 2016 sp. zn. 6 To 142/2016, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud pozbyla podkladu. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla rozsudkem taktéž uložena povinnost nahradit poškozené vedlejší účastnici nemajetkovou újmu ve výši 351 913,20 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla vedlejší účastnice se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který je podle §256 jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, který je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení zásady právního státu a principu in dubio pro reo, když trestní stíhání proti stěžovateli proběhlo v přípravném řízení bez souhlasu vedlejší účastnice, byť byly naplněny podmínky §163 trestního řádu. Souhlas vedlejší účastnice s trestním stíháním byl vyžádán až v hlavním líčení.
6. Stěžovatel též namítá, že absence souhlasu poškozené s trestním stíháním má také za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
7. Poslední námitkou stěžovatel brojí proti trestu, který mu byl uložen. Stěžovatel namítá nepřiměřenost trestu, neboť uložený souhrnný trest se pohybuje u horní hranice nejpřísněji trestného jednání. Stejně tak stěžovatel namítá, že výše nemajetkové újmy byla vyčíslena nesprávně, neboť vyčíslení bylo založeno na znaleckém posudku MUDr. JUDr. Martina Kalisty, jehož odborností je chirurgie (nikoliv psychiatrie), který ve svém znaleckém zkoumání vycházel i ze znaleckého posudku MUDr. Gayové, který byl však chybný, jak bylo později prokázáno v rámci revizního znaleckého posudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Svou první námitkou stěžovatel brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které si v přípravném řízení nevyžádaly souhlas poškozené (vedlejší účastnice) s trestním stíháním pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku v souladu s požadavkem zakotveným v §163 trestního řádu. Lze přisvědčit stěžovateli, že šlo o zjevné procesní pochybení orgánů činných v přípravném řízení, nicméně je nutno konstatovat, že souhlas poškozené podle §163 byl vyžádán v hlavním líčení, a to před jejím výslechem, která souhlas poskytla. Tuto procesní chybu uznaly následně v odůvodnění svých rozhodnutí městský soud i Nejvyšší soud, přičemž lze souhlasit s jejich závěry, že uvedené procesní pochybení bylo napraveno v hlavním líčení před obvodním soudem. Nad rámec argumentace uvedené v usneseních městského soudu a Nevyššího soudu k této otázce Ústavní soud uvádí, že v souvislosti s nevyžádáním souhlasu poškozené s trestním stíháním nedošlo k žádnému zásahu do práv obhajoby ani k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu, byť stěžovatel dokonce namítá v přímé souvislosti s absencí souhlasu poškozené podle §163 trestního řádu vznik extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními. Z hlediska faktického v tomto případě příčinná souvislost mezi absencí souhlasu poškozené a tzv. extrémním rozporem zcela schází. Souhlas poškozené podle §163 trestního řádu je pouze jednou z procesních podmínek trestního řízení, která však nemá žádný vliv na způsob vedení dokazování a na naplňování požadavků §2 odst. 5 trestního řádu, jak mylně dovozuje stěžovatel ve své druhé námitce. Je sice pravdou, že souhlas poškozené podle §163 trestního řádu nelze jakkoliv bagatelizovat, neboť jeho zásadní role pro přípustnost trestního stíhání je vyjádřena v §11 odst. 1 písm. l) trestního řádu, nicméně předmětná procesní vada přípravného řízení byla zhojena v hlavním líčení před obvodním soudem, který si souhlas poškozené vyžádal a ta jej poskytla.
12. Ke třetí námitce stěžovatele, kterou brojí proti postupu obvodního soudu při ukládání trestu a vyčíslení nemajetkové újmy, Ústavní soud toliko dodává, že z odůvodnění rozsudku obvodního soudu je zřejmé, jakými úvahami se soud při ukládání trestu a vyčíslování nemajetkové újmy řídil, přičemž tyto úvahy považuje za velmi podrobné, odůvodněné a zcela odpovídající zjištěnému skutkovému ději. Postup obvodního soudu proto Ústavní soud považuje za ústavně souladný. Konkrétně v otázce vyčíslení nemajetkové újmy stěžovatel argumentuje existencí několika znaleckých posudků a údajnými rozpory mezi nimi. Ústavní soud však připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatel se v rámci této námitky de facto domáhá toho, aby Ústavní soud sám hodnotil obsah znaleckých posudků a přezkoumával tak závěry obecných soudů stran vyčíslení výše nemajetkové újmy. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, Ústavní soud nemá důvod toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za odporující ústavně zaručenému právu na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu