ECLI:CZ:US:2019:3.US.896.19.1
sp. zn. III. ÚS 896/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Milana Ponetze, zastoupeného Mgr. Pavlem Čulákem, advokátem, sídlem 5. května 655, Sokolov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2837/2018-132 ze dne 12. prosince 2018 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 52/2018-104 ze dne 27. března 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FCC Česká republika, s. r. o., sídlem Ďáblická 791/89, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 116/2016, rozsudkem téhož soudu č. j. 7 C 116/2016-39 ze dne 13. 2. 2017 bylo rozhodnuto, že je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) částku 57 363 Kč s příslušenstvím. Dle žaloby byla mezi účastníky v roce 2012 uzavřena smlouva o dílo spočívající v závazku žalobkyně odstranit odpad stěžovatele. Žalobkyně odpad údajně odklidila a vystavila stěžovateli fakturu, stěžovatel však dlužnou částku neuhradil. Soud měl tvrzení žalobkyně s ohledem na listinné důkazy a absenci tvrzení stěžovatele o úhradě dlužné částky (stěžovatel byl po celou dobu soudního řízení pasivní) za prokázaná.
3. Několik týdnů po obdržení rozsudku stěžovatel podal návrh na obnovu řízení s ohledem na nové důkazy svědčící o tom, že předmětnou smlouvu uzavřel jeho syn, nikoli sám stěžovatel. Těmito důkazy měla být zejména výpověď zaměstnankyně žalobkyně, výpověď jeho syna a vystavená faktura v původním znění, která byla v držení žalobkyně. Okresní soud obnovu řízení usnesením č. j. 7 C 116/2016-82 ze dne 20. 11. 2017 povolil, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") však ústavní stížností napadeným usnesením jako soud odvolací rozhodnutí prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, neboť stěžovatel mohl všechny navrhované důkazy použít již v původním řízení. Stěžovatelovo dovolání bylo následně ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel vysvětluje, že o nových důkazech se dozvěděl tak, že po obdržení rozsudku okresního soudu ze dne 13. 2. 2017 kontaktoval telefonicky a následně osobně žalobkyni, přičemž mu jedna ze zaměstnankyň sdělila, že stěžovatel nemůže být osobou uvedenou v objednávce a na faktuře, neboť objednávku v roce 2012 učinil mladší člověk, který měl jiný tón hlasu. Navíc mu byla předložena faktura, která měla jiný vzhled, než faktura založená v soudním spise, jelikož na ní chyběl ručně dopsaný údaj "IČO 72222531", kterým byl stěžovatel identifikován jako dlužník. Druhého svědka stěžovatel náhodně potkal 3. 6. 2017 v Sokolově u supermarketu, kdy sice jde o jeho syna, se kterým se však nestýká, navíc je osobou bez domova, na něhož neměl žádný kontakt. Tento svědek údajně stěžovateli potvrdil, že je osobou, která uskutečnila objednávku.
5. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevysvětlil, jakými úvahami se řídil a proč nepovažuje navrhované důkazy za důkazy, které stěžovatel nemohl předložit již v původním řízení.
6. Vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítá, že dovolání bylo přípustné, neboť usnesení krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které se týká otázky procesního práva. Krajský soud údajně použil správný předpis, ale nesprávně jej aplikoval a navíc se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel se nadto domnívá, že každá námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených práv, je uplatnitelná jako dovolací důvod. Jestliže tedy dovolatel namítne protiústavnost právních závěrů odvolacího soudu, je tím údajně naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky), není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
10. Úkolem právě obecných soudů je i posouzení naplnění podmínek pro obnovu řízení dle §228 občanského soudního řádu. V posuzované věci krajský soud shledal, že tyto podmínky naplněny nejsou, a není na Ústavním soudu, aby tento závěr přehodnocoval a nahrazoval závěrem vlastním, ledaže by šlo o závěr "extrémní" ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Tak tomu však není.
11. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti argumentuje, že se s předkládanými důkazy nemohl v původním řízení seznámit, je nicméně patrné, že jde o důkazy, jejichž provedení by v případě elementární procesní bdělosti, kterou by od něj jako žalovaného v soudním řízení bylo možno očekávat, navrhnout mohl (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4503/2011 ze dne 31. 12. 2012). O tom koneckonců svědčí i to, že stěžovatel dne 2. 5. 2017 požádal o zaslání rozsudku (který mu byl zaslán během následujících několika dní) a již dne 15. 5. 2017 soudu písemně sdělil, že hovořil se zaměstnankyní žalobkyně a že jde o dluh jeho syna, kterého má soud kontaktovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3288/2010 ze dne 23. 2. 2011, podle něhož neobstojí závěr o absenci zavinění účastníka za nemožnost uplatnit nově navržené důkazy, jestliže tyto důkazy získal postupem, který ho napadl po skončení původního řízení, a to bez relevantního vnějšího podnětu; stěžovatel sice tvrdí, že na svého syna "narazil" náhodou, nicméně o tom, že dluh je jeho, věděl již dříve díky vynaložení jisté "poprocesní" aktivity).
12. Lze připustit, že odůvodnění krajského soudu je poněkud strohé, nicméně důvody, pro které došlo ke změně prvostupňového rozhodnutí, v něm uvedeny jsou, přičemž hlavním problémem je skutečně to, na co krajský soud poukázal, a sice naprostá procesní pasivita stěžovatele v původním řízení.
13. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelova argumentace se s jeho odůvodněním zcela míjí. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto z kvazimeritorních důvodů (neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu), nikoli pro absenci obsahových náležitostí (vymezení podmínek přípustnosti, uvedení dovolacího důvodu atd.).
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu