ECLI:CZ:US:2019:3.US.948.19.1
sp. zn. III. ÚS 948/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Janou Roušalovou, advokátkou, sídlem Spálená 87/11, Praha 1 - Nové Město, proti I. výroku bodu 2 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 32 Co 116/2018-1279 a III. a VII. výroku rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. prosince 2017 č. j. 7 P 16/2014-1153, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, a L. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 18 odst. 1 a čl. 31 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2017 č. j. 7 P 16/2014-1153 rozhodl, že návrh stěžovatele na svěření nezletilého syna do jeho péče se zamítá (výrok I.), stěžovateli se ukládá napomenutí (výrok II.), stěžovatel je oprávněn stýkat se osobně s nezletilým pouze v rámci asistovaného styku v každém lichém kalendářním týdnu v roce ve čtvrtek od 9:00 hodin do 11:00 hodin za asistence a přítomnosti psychologa (psycholožky) ve Středisku výchovné péče (dále jen "středisko"). Telefonicky je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým vždy v pondělí každého kalendářního týdne v roce v rozsahu maximálně jedné hodiny v době od 18:00 do 19:00 hodin. Vedlejší účastnice je povinna nezletilého ke styku řádně připravit a ve stanovenou dobu k asistovanému styku se stěžovatelem ve středisku psychologovi osobně předat. Stěžovatel je povinen při styku s nezletilým respektovat pokyny psychologa (psycholožky), spolupracovat s ním (s ní) a dodržovat stanovené podmínky styku (výrok III.). Tím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 9. 2013 č. j. 25 Nc 274/2013-75 ve výroku I. o vyživovací povinnosti stěžovatele a dále rozsudek okresního soudu ze dne 14. 5. 2015 č. j. 7 P 16/2014-342 ve výroku I. o úpravě styku stěžovatele s nezletilým (výrok VII.).
3. Okresní soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku, dle kterých je zcela důvodné, aby nezletilý zůstal i nadále v péči vedlejší účastnice a stěžovateli bylo umožněno stýkat se s nezletilým pouze omezeně za účasti psychologa. Dle závěrů znalkyně dosavadní výchovné působení stěžovatele na nezletilého je pro nezletilého destruktivní, a pokud by nedošlo ke změně, mohlo by vést až k rozvoji paranoidní osobnosti u nezletilého. Znalkyně navrhla upravit rozsah styku stěžovatele s nezletilým pouze v rámci asistovaného styku jedenkrát za čtrnáct dnů na dvě hodiny. Zúžení rozsahu styku nezletilého se stěžovatelem může dle znalkyně nezletilého negativně ovlivňovat a vést i k prohloubení depresí, proto je třeba zintenzivnit péči o nezletilého v rodině vedlejší účastnice. Dále je nutná jeho terapeutická léčba. Vzhledem k tomu, že negativní vlivy ze strany stěžovatele jsou s vysokou pravděpodobností nevědomé, tj. stěžovatel na ně nemá náhled a nevnímá jejich škodlivý dopad, podmínkou případného rozšíření styku stěžovatele s nezletilým by měly být konzultace stěžovatele s odborníkem (poradna, ambulance psychologa) zaměřené na rozpoznávání nepříznivých projevů. Okresní soud rovněž poukázal na výpověď vedlejší účastnice i nevlastní sestry nezletilého, které popsaly chování stěžovatele vůči nezletilému i chování stěžovatele v minulosti vůči nevlastní dceři. Závadné chování stěžovatele při předávání nezletilého popsal i současný druh vedlejší účastnice. O nevhodném chování stěžovatele vypovídají i zprávy psychologů a zvukové záznamy telefonních hovorů mezi stěžovatelem a nezletilým, případně mezi rodiči nezletilého. Rovněž ze zpráv přestupkových komisí vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně účasten projednávání přestupků proti občanskému soužití, drtivá většina z nich však skončila odložením či zastavením, kdy důkazní situace zůstala ve stádiu tvrzení vedlejší účastnice proti tvrzení stěžovatele.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") stěžovatelem napadeným výrokem I. bodem II. rozsudku ze dne 12. 11. 2018 č. j. 32 Co 116/2018-1279 změnil rozsudek okresního soudu v části výroku III. o osobním styku stěžovatele s nezletilým a závislé části výroku VII. tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se osobně s nezletilým pouze v rámci asistovaného styku v každém sudém kalendářním týdnu v roce v pátek od 15:00 hodin do 16:30 hodin za asistence a přítomnosti odborného pracovníka ve Sdružení na ochranu ohrožených dětí, z. s. s tím, že vedlejší účastnice je povinna nezletilého ke styku řádně připravit a ve stanovenou dobu nezletilého k asistovanému styku se stěžovatelem odbornému pracovníkovi osobně předat, a stěžovatel je povinen při styku s nezletilým respektovat pokyny odborného pracovníka, spolupracovat s ním a dodržovat stanovené podmínky styku, a ve zbývající části tohoto výroku o telefonním styku stěžovatele s nezletilým se rozsudek potvrzuje, čímž se mění rozsudek okresního soudu ze dne 14. 5. 2015 č. j. 7 P 16/2014-342 ve výroku o úpravě styku s nezletilým.
5. Krajský soud se s ohledem na závěry znaleckého posudku ztotožnil s okresním soudem v tom, že nepřichází v úvahu změna péče o nezletilého, neboť je v zájmu jeho příznivého vývoje, aby zůstal v péči vedlejší účastnice, která je pro něj aktuálně lepším vychovatelem a nepůsobí negativně proti vztahu nezletilého se stěžovatelem. Krajský soud souhlasil s okresním soudem i v tom, že je jednoznačně na místě přistoupit ke změně rozsahu a formy dosavadní úpravy styku stěžovatele s nezletilým a styk upravit jako asistovaný. Tato forma styku je dle krajského soudu jediným možným řešením za situace, kdy osobní styk stěžovatele s nezletilým bez přítomnosti odborníka je pro nezletilého ohrožující, neboť stěžovatel na něj negativně působí. Za vhodnější dobu styku s ohledem na školní docházku nezletilého považoval krajský soud styk o víkendu, a ve spolupráci s opatrovníkem zajistil asistovaný styk stěžovatele s nezletilým v pátek v odpoledních hodinách v P. Okresním soudem upravený nepřímý styk stěžovatele s nezletilým, formou telefonického styku v pondělí od 18 - 19 hod. měl krajský soud jako dostačující k udržení pravidelného kontaktu stěžovatele s nezletilým. K širšímu rozsahu tohoto styku nepovažoval za vhodné, krajský soud přistoupit, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel telefonickým kontaktem (ať již četností či obsahem) nezletilého nepřiměřeně zatěžuje.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že nepřiměřeně tvrdá opatření spočívající v omezení osobního styku stěžovatele s nezletilým na dvakráte 1,5 hodiny asistovaného styku v měsíci a hodinu telefonického kontaktu týdně postrádají legitimitu. Stěžovatel zdůrazňuje, že nemá s nezletilým vážně narušený či rozvrácený vztah, naopak oba dva stojí o vzájemný kontakt a citovou a fyzickou blízkost, což potvrdily i závěry znalců v řízení. Nezletilý opakovaně v průběhu doby vyslovil přání, aby se viděli častěji, což sdělil i soudním znalcům, kteří v této věci prováděli znalecká zkoumání. Přestože je dnes nezletilému jedenáct let, nikdy nebyl v řízení soudem vyslechnut, a nyní je vystaven situaci, kdy je pro něj obtížné pochopit, proč je výrazně omezen v možnosti se se stěžovatelem vidět. Stěžovatel vyslovuje obavu, že současná úprava styku a jeho omezení povede ke vzájemnému odcizení stěžovatele a nezletilého, neboť jim není umožněno smysluplně trávit společný volný čas, a dle názoru psycholožky může vést i k depresím nezletilého. Také nepřímý styk stěžovatele s nezletilým prostřednictvím telefonu v rozsahu jedné hodiny týdně není způsobilý nahradit nezletilému osobní kontakt se stěžovatelem. Stěžovatel je přesvědčen, že konflikt mezi rodiči není důvodem pro omezení styku jednoho z rodičů s nezletilým, a skutečnost, že se stěžovatel vyjádřil o vedlejší účastnici nepěkně, není důvodem pro zamezení jeho styku s nezletilým.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudky okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; naopak soudy obou stupňů vycházely především ze zcela jednoznačných závěrů znaleckého posudku, neboť dospěly k závěru, že rozhodnutí ve věci závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí [§127 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], když posuzovaná otázka další péče o nezletilého byla nepochybně složitá. Ve znaleckém posudku i přes situaci, kdy vzájemný vztah nezletilého a stěžovatele je hodnocen jako kladný a těsný, až idealizovaný, znalkyně označila způsob, jakým stěžovatel vystupuje vůči nezletilému, za ohrožující psychiku nezletilého, a pokud by zůstal dosavadní stav, výsledkem by mohl být i vznik paranoidní osobnosti u nezletilého. Nezletilý je dle znalkyně ohroženým dítětem, neboť má úzkostné stavy a je u něho zvýšená pravděpodobnost rizik poruch chování, je dlouhodobě přetížen a nemá kapacitu tento stav již zvládat, proto potřebuje jednoznačné prostředí, jasná pravidla a hranici zodpovědnosti.
11. S ohledem na výše uvedené závěry znaleckého posudku považuje Ústavní soud námitky stěžovatele vztahující se k intenzitě jeho vztahu s nezletilým a jejich vzájemné potřebě stýkat se v širším rozsahu, než jak jej upravily soudy v napadených rozhodnutích, za bezpředmětné, a to tím spíše, že si těchto skutečností byly soudy při svém rozhodování vědomy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy rozhodovaly mezi dvěma zly, kdy na jedné straně hrozí negativní následek zúžení rozsahu styku spočívající v možných depresích nezletilého, který by se naopak rád stýkal se stěžovatelem v širším rozsahu, na druhé straně není možné dále ponechat nezletilého pod nekontrolovaným negativním vlivem stěžovatele, což by mohlo vést až k nevratnému poškození už nyní zásadně narušené psychiky nezletilého. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy předním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Z tohoto pohledu nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že za situace, kdy znalkyně z důvodu ochrany zdravého vývoje nezletilého doporučila aktuálně jako jediný možný asistovaný sledovaný styk a nepřímý telefonický styk stěžovatele s nezletilým, napadenými rozsudky nastavený styk respektuje nejlepší zájem nezletilého.
12. Ústavní soud nemohl vyhovět ani námitce stěžovatele, že v řízení před soudy nebyl nezletilý slyšen. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilého byl v řízení před okresním soudem dostatečně zjištěn, a to zejména prostřednictvím zprávy opatrovníka, která byla čtena při jednání před okresním soudem. Postup okresního soudu byl tedy v souladu s §100 odst. 3 o. s. ř., podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, i v souladu s názorem znalkyně, která při výslechu před okresním soudem uvedla, že nedoporučuje, aby byl nezletilý slyšen osobně před soudem.
13. Ústavní soud zastává ve své judikatuře názor, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Optikou shora uvedeného považuje Ústavní soud za ústavně souladný postup krajského soudu, který bezvýhradně nerespektoval přání nezletilého, jenž opakovaně vyjadřoval přání rovnocenného podílu rodičů na výchově, či být se stěžovatelem ve větším rozsahu, a odůvodnění svého rozhodnutí založil stejně tak jako okresní soud na upřednostnění zájmu nezletilého, podloženého doporučením opatrovníka i znalkyně, která ve znaleckém posudku taktéž konstatovala, že v daném případě nelze vycházet při úpravě poměrů z přání nezletilého, který v rodině vyvstalým komplikacím nerozumí a nemá reálný náhled na existující situaci.
14. Ústavní soud si je vědom složité situace obou rodičů, stěží lze však očekávat, že by soudy nahradily plně jejich dohodu a harmonicky upravily rodinný život uspokojující všechny členy rodiny. Krajský soud měl rozsah stávající úpravy styku stěžovatele s nezletilým za postačující a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad v obsahu spisu. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost obecného soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v rámci soudní moci.
15. Ústavní soud závěrem připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče o nezletilé děti nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Je tedy na stěžovateli, aby za odborné pomoci změnil své chování k nezletilému tak, aby soud mohl v budoucnu přistoupit ke změně styku z asistovaného na styk bez asistence, a jeho rozsah rozšířit, což, jak vyplývá z obsahu znaleckého posudku a dalších provedených důkazů, by byl stav žádoucí, a v souladu s přáním nezletilého.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu