ECLI:CZ:US:2019:3.US.96.19.1
sp. zn. III. ÚS 96/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2018 č. j. 33 Cdo 1878/2018-175 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. prosince 2017 č. j. 20 Co 261/2017-153, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a I. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 6. 2017 č. j. 107 C 43/2015-96 tak, že stěžovateli jako žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici - částku 94 000 Kč s úrokem z prodlení. Zároveň krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně podle krajského soudu - na rozdíl od názoru okresního soudu - prokázala, že v rámci smlouvy o půjčce předala stěžovateli shora uvedenou částku. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu nepředložil dovolacímu soudu žádnou právní otázku zakládající přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení nebylo prokázáno skutečné předání peněz představujících půjčku (soudy tedy podle něj opomenuly reálný charakter smlouvy o půjčce). Nadto se domnívá, že soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení a důkazy hodnotily svévolně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Namítá-li stěžovatel, že směnka, kterou měla být půjčka zajištěna, je padělkem, pak policejní orgán na základě znaleckého zkoumání dospěl k závěru, že podpis stěžovatele na listině je s největší pravděpodobností jeho vlastní a nebylo zjištěno, že by text směnky byl dopsán již na podepsanou listinu (s výjimkou toho, že do směnky bylo dopsáno rodné číslo stěžovatele a datace směnky).
8. Byla-li k věci slyšena před soudem svědkyně L. P., pak mezi její výpovědí před policejním orgánem a před civilním soudem žádný zjevný rozpor není; zde Ústavní soud vychází z rekapitulace učiněné okresním soudem, proti jejíž správnosti a úplnosti stěžovatel v ústavní stížnosti ničeho nenamítá (ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jmenovaná svědkyně měla policejnímu orgánu uvést, že se o půjčky mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nezajímala, byť věděla, že sama vedlejší účastnice si nějakou půjčku vzala, což není v rozporu s tím, když jmenovaná svědkyně později před nalézacím soudem uvedla, že nějaké půjčky byly, ale na dřívější dotaz mzdové účetní podrobnosti neznala a tyto se jen rámcově dozvěděla až později, když se stěžovatel a vedlejší účastnice o finančních záležitostech před touto svědkyní bavili v kanceláři).
9. Ústavní soud neshledává ústavněprávní diskrepanci ani v tom, že krajský soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru o reálném předání prostředků mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Reálnost kontraktu lze totiž jistě prokazovat i jinak než tím, že by musel existovat reálný záznam samotného předávání peněz (zde navíc šlo o částku 50 000 Kč, kterou nadto žalobkyně od bankovního ústavu pro stěžovatele nedostala jednorázově).
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu