ECLI:CZ:US:2019:3.US.960.19.1
sp. zn. III. ÚS 960/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2018 č. j. 96 Co 153/2018-440 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2018 č. j. 0 P 60/2017-359, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Z. Ch., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 60/2017 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 12. 2016 byla nezletilá dcera stěžovatele a vedlejší účastnice svěřena do péče vedlejší účastnice a stěžovateli bylo stanoveno výživné. Dále byl upraven styk stěžovatele s nezletilou.
3. Návrhem ze dne 28. 8. 2017 se stěžovatel domáhal svěření nezletilé do střídavé péče rodičů. Návrhem ze dne 5. 2. 2018 pak vedlejší účastnice požadovala zúžení úpravy styku stěžovatele s nezletilou. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl návrh stěžovatele na změnu péče, a to svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, zamítnut (výrok I.), a návrh vedlejší účastnice na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilou byl rovněž zamítnut (výrok II.). Okresní soud dospěl po zvážení všech zjištěných skutečností k závěru, že v poměrech účastníků nedošlo k žádné pozitivní změně, a že nařízení střídavé péče není v zájmu nezletilé.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku I. potvrdil, neboť také neshledal žádnou podstatnou a zásadní změnu, která by byla způsobilá odůvodnit návrh na změnu péče o nezletilou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že již v řízení o úpravu péče o nezletilou bylo zjištěno silné citové pouto mezi nezletilou a stěžovatelem, který je schopen zajistit veškeré její potřeby. I nezletilá se mu svěřila, že by s ním chtěla trávit stejný čas jako s vedlejší účastnicí. Poukazuje na to, že od posledního rozhodnutí dochází mezi rodiči k problémům vyvolaným vedlejší účastnicí, která na něj opakovaně bezdůvodně podávala trestní oznámení a nedodržuje termíny styku s nezletilou. Není s ní schopen se na čemkoli dohodnout. Dle jeho názoru vedlejší účastnice s nezletilou manipuluje. Odmítá přitom nařčení, že by o vedlejší účastnici před nezletilou jakkoli špatně mluvil, či byl vulgární. Nesouhlasí s tím, aby nezletilá navštěvovala internátní mateřskou školu a často v ní přespávala, neboť se nedomnívá, že by to bylo v jejím zájmu. Vyslovuje výhrady k práci psycholožky Mgr. Marty Horké, přičemž odkazuje na znalecký posudek PhDr. Ilony Wölfelové, v němž bylo deklarováno silné citové pouto nezletilé ke stěžovateli a stěžovatele k ní a připuštěna možnost střídavé péče. Stěžovatel má zájem na tom, aby se s nezletilou mohl stýkat co nejčastěji a podílel se na její výchově. Dle jeho názoru neexistuje žádný relevantní důvod, proč by měl být v péči o ni jakkoli omezen. Popírá, že by u něj nezletilá zažívala nějaké napětí, na rozdíl od vedlejší účastnice ji do problémů mezi nimi nijak nezatahuje. Naopak chování vedlejší účastnice směřuje k vyvolání syndromu zavrženého rodiče. Postup soudů, které mu neumožňují se k věci dostatečně vyjádřit, a nijak nereagují na jeho upozornění o účelovosti jednání vedlejší účastnice, označuje za jednostranný. Vedlejší účastnice dle jeho názoru zcela využívá své pozice pečujícího rodiče a stěžovatel se proti tomu není schopen bránit. Cituje některé pasáže z nálezové judikatury Ústavního soudu, řešící předpoklady střídavé péče, především z nálezů ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž má za to, že absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že je dítě svěřeno pouze druhému z nich, který je nadto za špatnou komunikaci odpovědný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem nehodnotí důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů nepředjímá rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu svá rozhodnutí opřely.
8. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž znamená přesah do ústavní roviny, neboť podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) nebo nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Předmětem řízení před okresním soudem byl mimo jiné návrh stěžovatele na změnu úpravy péče o nezletilou, který okresní soud po zvážení všech zjištěných skutečností zamítl, neboť neshledal, že by od poslední úpravy došlo k nějaké zásadní změně, která by mohla vést k závěru, že střídavá péče je v zájmu nezletilé. Právě proti zamítavému výroku, potvrzenému rozhodnutím krajského soudu, stěžovatel brojí ústavní stížností. Ve svých námitkách však pomíjí, že soudy neřešily úpravu péče o nezletilou, neboť o té bylo již pravomocně rozhodnuto, ale zabývaly se tím, zda po vydání původního rozhodnutí, jímž byla nezletilá svěřena do péče vedlejší účastnici, nastaly takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho změnu tak, jak předpokládá §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zákoník"). Musí přitom jít o výraznou změnu zásadního rázu, která nastala ve skutečnostech tvořících skutkový podklad předchozího rozhodnutí, pro kterou dosavadní úprava nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj nezletilého dítěte. Objektivně však soudy nezjistily žádné skutečnosti, které by takovou změnu prokazovaly.
10. Úprava péče o nezletilou byla provedena rozsudkem okresního soudu, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2017. Okresní soud v něm vyšel ze zjištění, že oba rodiče mají o péči o nezletilou zájem, mají k ní silné citové pouto a pro péči mají vytvořeny materiální předpoklady. Současně však přihlédl k tomu, že vzájemné vztahy mezi rodiči jsou velmi špatné, přičemž se nevraživost mezi nimi nepodařilo odstranit či zlepšit ani v průběhu celého řízení; situace se vyhrotila vzájemným podáváním trestních oznámení a řešením konfliktů prostřednictvím policejního orgánu. Za takového stavu neshledal střídavou péči v zájmu nezletilé, která je ve svém předškolním věku silně fixovaná na vedlejší účastnici. Stěžovatel pak požádal o změnu péče pouze o několik měsíců později, dne 28. 8. 2017, aniž by však nastaly okolnosti předpokládané v §909 obč. zákoníku. Hovořila-li znalkyně PhDr. Ilona Wölfelová v původním řízení o možnosti střídavé péče v budoucnu, na což stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, současně uvedla, že s ohledem na předškolní věk nezletilé a fixaci na prostředí u matky by střídavá péče vhodná nebyla a připustila ji až za situace, kdy dojde k rozšíření styku stěžovatele s ní, který se osvědčí, a kdy se vztahy mezi rodiči zlepší. Nezletilá je však nadále předškolákem a stále je silně vázána na vedlejší účastnici, přičemž k rozšíření styku prozatím nedošlo. Nezlepšily se ani problémy v komunikaci stěžovatele s vedlejší účastnicí, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že jde o vážné neshody, které vyvolávají oba rodiče, nejenom vedlejší účastnice, jak tvrdí stěžovatel. Špatný vztah mezi nimi nadále přetrvává, jejich vzájemnou nevraživost se nepodařilo odstranit ani s pomocí odborné terapie, komunikaci odmítají, což se negativně promítá do psychického stavu nezletilé.
11. Nelze pominout ani názor nezletilé vyjádřený před klinickou psycholožkou Mgr. Martou Horkou, že má stěžovatele ráda, ale je jí lépe u vedlejší účastnice, že u stěžovatele je někdy smutná, ale je schopna pobyt u něho zvládnout. Na těchto závěrech nemohou nic změnit ani výhrady stěžovatele proti této psycholožce.
12. Dospěly-li soudy za uvedeného stavu k závěru, že není v zájmu nezletilé, aby byla v tak brzké době po předchozí úpravě provedena změna jejím svěřením do střídavé péče rodičů, z ústavního hlediska je jejich řádně odůvodněný závěr udržitelný.
13. Oba soudy nezpochybnily, že stěžovatel dokáže péči o nezletilou zajistit řádně, a že i nezletilá má k němu pěkný vztah. Jak však případně upozornily, střídavá péče předpokládá takovou úroveň komunikace mezi rodiči, která umožňuje shodu alespoň v základních záležitostech. Stěžovatel a vedlejší účastnice ovšem nejsou schopni se na zásadních věcech dohodnout a panuje mezi nimi nevraživý vztah, byť stěžovatel tvrdí, že je zapříčiněn výhradně chováním vedlejší účastnice. Jak však bylo prokázáno, nese za něj i on svůj díl odpovědnosti.
14. Svěření dítěte do střídavé péče ani za situace, kdy oba rodiče naplňují výchovná kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť soudy jsou povinny vzít v úvahu i všechny další relevantní skutečnosti, jež s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče. Oba soudy tedy nepochybily, shledaly-li vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzované věci, že dosavadní úprava odpovídá nejlepšímu zájmu nezletilé v jejím předškolním věku a neodporuje ani zájmům stěžovatele, který se formou upraveného styku může podílet na její výchově. S ohledem na zjištěné skutečnosti není jejich rozhodnutí ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatel poukazuje, neboť při rozhodování tak individualizovaných věcí, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, je třeba obecná ústavněprávní kritéria a požadavky vždy zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu [srov. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 (dostupný jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) nebo usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nemůže námitkám stěžovatele vůči řádně odůvodněným závěrům soudů obou stupňů přisvědčit. Považuje však za vhodné připomenout, že napadená rozhodnutí nemají povahu rozhodnutí "absolutně" konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá z §909 obč. zákoníku. Z obsahu soudního spisu se ostatně podává, že po vydání napadených rozhodnutí stěžovatel podal návrh na rozšíření styku s nezletilou, čímž znalkyně PhDr. Ilona Wölfelová podmínila úvahu o možné střídavé výchově v budoucnu.
16. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva zaručená Listinou, Úmluvou a Úmluvou o právech dítěte. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu