ECLI:CZ:US:2019:3.US.988.18.1
sp. zn. III. ÚS 988/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2017 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010, 29 NSČR 94/2014-B-94, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010, 1 VSPH 2234/2013-B-57 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010-B-52, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M., sídlem V Luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, insolvenční správkyně dlužnice BYDLENÍ SMETANKA, a. s., sídlem U Pivovaru 3, Dobříš, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo podnikat zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 12. 2011 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010-A-59 bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice BYDLENÍ SMETANKA, a. s., sídlem U Pivovaru 3, Dobříš (dále jen "dlužnice"). Na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní byla ustanovena vedlejší účastnice. Stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 220 371 322,69 Kč, která byla zajištěna majetkem dlužnice, konkrétně nemovitými věcmi sepsanými do majetkové podstaty pod položkami 1-20, 26-36 a 39. Předmět zajištění byl tvořen bytovými a nebytovými jednotkami a pozemky specifikovanými v napadených usneseních. V další fázi řízení krajský soud usnesením ze dne 6. 11. 2013 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010-B-52 vyslovil souhlas, aby vedlejší účastnice vydala výtěžek zpeněžení uvedených nemovitých věcí ve výši 42 932 731,73 Kč stěžovatelce. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že nemovité věci, které byly předmětem zajištění, byly prodány za cenu 46 000 000 Kč, přičemž náklady na zpeněžení činily 1 292 678 Kč, náklady spojené s jejich správou 1 135 497,59 Kč a odměna vedlejší účastnice 1 033 762,89 Kč. Odůvodnění rovněž obsahuje podrobný výpočet celkové výše nákladů spojených se správou nemovitých věcí.
3. Stěžovatelka podala proti usnesení krajského soudu odvolání. V něm uvedla, že od výtěžku zpeněžení byly nesprávně odečteny položky, které nelze považovat za náklady spojené se správou předmětu zajištění. Nesouhlasila zejména s odečtením poplatků spojených s nájemným za rok 2011 ve výši 34 323,32 Kč, poplatků spojených s nájemným za rok 2012 ve výši 815 142,58 Kč a pohledávky třetí osoby, která v insolvenčním řízení nemovité věci koupila, ve výši 207 128 Kč. K poplatkům spojeným s nájemným stěžovatelka uvedla, že nesouvisí s vlastnictvím nemovitých věcí, ale pouze s jejich užíváním a běžným provozem, a k pohledávce nového vlastníka dodala, že jde rovněž o přefakturované poplatky spojené s nájmem. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 1. 2014 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010, 1 VSPH 2234/2013-B-57 bylo usnesení krajského soudu potvrzeno. Vrchní soud v odůvodnění odkázal na §230 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), a dále ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zejména na usnesení ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 197/2033 a usnesení ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. 29 Odo 2177/2008. Z citované právní úpravy i odkazované judikatury má podle vrchního soudu vyplývat, že správou se rozumí činnost směřující k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, příp. aby došlo k jejímu rozmnožení, lze-li to rozumně předpokládat. V této souvislosti odkázal i na svá dřívější rozhodnutí. Ke konkrétním nákladům v nyní posuzované věci vrchní soud uvedl, že předmětné nemovité věci nebyly nikomu pronajaty, a proto je třeba náklady na provoz považovat za náklady spojené se správou. Šlo-li o pohledávku nového vlastníka nemovitých věcí, nebylo by podle vrchního soudu spravedlivé od něj žádat, aby tyto náklady nesl.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jímž žádala vyřešení otázek, co jsou náklady spojené se správou předmětu zajištění podle §298 odst. 2 a 4 insolvenčního zákona, jaké náklady spojené se správou předmětu zajištění mohou být odečteny z výtěžku zpeněžení, jaký je obsah pojmu správa předmětu zajištění, zda lze považovat nárok na úhradu záloh do fondu oprav společenství vlastníků jednotek za pohledávku za majetkovou podstatou, aniž by bylo doloženo konkrétní použití prostředků, zda lze mezi náklady spojené se správou zahrnout spotřebované energie a služby související s chodem a provozem bytového komplexu a zda by zajištěný věřitel nebo majetková podstata nesli náklady spojené s provozem celého objektu, kdyby předmět zajištění byl pronajat. Stěžovatelka v dovolání dále odkazovala na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se k definici a obsahu pojmu náklady spojené se správou předmětu zajištění. Namítala, že některé náklady jí byly přičteny bez zákonného důvodu, resp. že u některých nákladů je zřejmé, že nesouvisí se správou. K samotné podstatě správy předmětu zajištění uvedla, že jím je uchování hodnoty a zamezení podstatnému znehodnocení, přičemž však náklady na dosažení tohoto cíle musí být vynaloženy hospodárně. Vrchnímu soudu konečně vytkla nedostatečné zdůvodnění závěru, že náklady spojené s nájemným jsou součástí nákladů na správu předmětu zajištění. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. KSPH 39 INS 6776/2010, 29 NSČR 94/2014-B-94 bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že pro rozhodnutí v nyní posuzované věci je významné, zda v případech, kdy jednotku nikdo neužívá, má vlastník jednotky povinnost hradit příslušné náklady. V tomto bodě souhlasil se závěry vrchního soudu, podle něhož odečítané náklady spočívají výlučně v platbách za provoz celého objektu. Není-li zde nikdo, kdo by jako oprávněný uživatel jednotky mohl a měl se podílet na tomto nákladu, je platba odpovídající části nákladů vynaložených na úhradu energie spotřebované ve společných částech, úklidu společných prostor, provozu a údržby domu, úhradu tepla, údržbu výtahu, provozu recepce a kamerového systému, provozu společné televizní antény, správních poplatků, pojištění domu, zahradních prací, vodného a odvozu odpadu nákladem spojeným se správou jednotky jako předmětu zajištění. Jde-li o další argumentaci stěžovatelky, odmítl ji Nejvyšší soud s odkazem na obecnou lidskou zkušenost, že v hodnotě zpeněžované jednotky se obvykle promítá i komfort, který uživateli přináší osvětlené a vytápěné společné prostory, provozuschopné výtahy, jakož i pocit bezpečí plynoucí z provozu recepce. K dalším nákladům (svoz odpadu, příspěvek do fondu oprav) Nejvyšší soud uvedl, že v domě byli uživatelé jiných jednotek, proto bylo povinností vlastníka podílet se na jejich úhradě, i když jeho jednotky užívány nebyly. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal rovněž na základní povinnosti vlastníka jednotky podle §15 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o vlastnictví bytů").
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti popisuje předmět zajištění a zabývá se náklady spojenými s jeho správou. Domnívá se, že některé položky, které obecné soudy vzaly při rozhodování v úvahu, nejsou náklady souvisejícími se správou domu, které by byly nezbytné pro užívání bytových jednotek. Stejně jako v odvolání a dovolání se věnuje samotné podstatě správy předmětu zajištění, kdy zejména opakuje závěr, že náklady na tuto správu by měly být vynaloženy hospodárně a neměly by převyšovat to, o co by se případně snížila hodnota předmětu zajištění. Vyjadřuje přesvědčení, že náklady spojené s osvětlením, vytápěním apod. tomuto požadavku nevyhovují a neměly být odečteny od výtěžku zpeněžení. Stěžovatelka uvádí, že pro posouzení, zda jde o náklady související se správou předmětu zajištění, které má nést zajištěný věřitel jejich odečtením od výtěžku, je rozhodující hlavní důvod vzniku každého jednotlivého nákladu. Tyto náklady následně dělí do dvou skupin, konkrétně na náklady jednoznačně související se správou a na náklady, jež jsou s užíváním předmětu zajištění pouze úzce spjaty, nicméně i bez jejich vynaložení je možné předmět zajištění řádně užívat. V nyní posuzované věci stěžovatelka doplňuje, že druhá skupina nákladů nesouvisí se správou a - kdyby nebyl objekt užíván jinými osobami - nikdy by tyto náklady nevznikly. Stěžovatelka dále uvádí, že obecné soudy v nyní posuzované věci provedly zcela svévolný výklad §230 a 298 insolvenčního zákona, kdy pod správu předmětu zajištění zařadily také náklady spojené s užíváním majetku. Tento závěr opírá zejména o tvrzení, že uvedené náklady nebyly vynaloženy proto, aby nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty. Výklad provedený obecnými soudy podle stěžovatelky neodpovídá ani jednoznačnému znění §230 insolvenčního zákona, ani jeho smyslu a účelu. Postup obecných soudů považuje za formalistický a jejich závěry za překvapivé. V důsledku uvedených pochybení mělo podle stěžovatelky rovněž dojít k zásahu do jejího práva vlastnit majetek a práva podnikat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výčtem položek, které představují náklady spojené s předmětem zajištění a které měly být před vyplacením stěžovatelce jako zajištěné věřitelce odečteny od výtěžku zpeněžení nemovitých věcí.
10. Podle §230 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, jestliže směřují k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží, majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, nebrání-li tomu jiné okolnosti, majetková podstata se rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem, a byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů. Podle §298 odst. 2 insolvenčního zákona dále platí, že výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že vymezení obsahu správy majetkové podstaty a určení konečné částky, která bude po prodeji majetkové podstaty vyplacena zajištěnému věřiteli, včetně určení nákladů na správu předmětu zajištění, jsou předmětem úpravy běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit, Ústavní soud naopak konstatuje, že ústavní stížnost představuje pouhou polemiku s výpočtem konečné částky vyplacené stěžovatelce jako zajištěné věřitelce.
11. Dovolává-li se stěžovatelka porušení zákazu svévolného použití a výkladu §230 a 298 insolvenčního zákona s poukazem na údajně formalistické a překvapivé rozhodnutí v nyní posuzované věci, uvádí Ústavní soud, že napadená usnesení těmito nedostatky netrpí. Z odůvodnění napadených usnesení je naopak zřejmé, že obecné soudy se správně soustředily na samotnou podstatu správy předmětu zajištění a z ní vyplývající náklady, které před vyplacením výtěžku zpeněžení mají být odečteny. Ústavní soud připomíná, že již z jazykového znění §230 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona vyplývá, že účelem správy předmětu zajištění je nejen zamezit znehodnocení majetkové podstaty, ale rovněž garantovat využití majetku spadajícího do majetkové podstaty v souladu s jeho určením, nebrání-li tomu jiné okolnosti. V nyní posuzované věci je třeba zohlednit, že předmětem zajištění byly zejména jednotky v bytovém komplexu, přičemž kromě faktického určení je třeba zohlednit rovněž určení právní. Ač stěžovatelka uvádí, že jednotky původně patřící dlužníkovi nebyly nikým užívány, je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že jednotky jiných vlastníků v bytovém komplexu užívány byly. Proto je třeba s přihlédnutím k §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů připomenout základní povinnost vlastníka jednotky přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, není přiléhavé stěžovatelkou provedené dělení na náklady přímo související se správou předmětu zajištění a náklady nezbytné pro užívání bytových jednotek, ale naopak určení, zda vlastník jednotky má povinnost tyto náklady nést i v případě, že jednotky neužívá. Nejvyšší soud rovněž správně uvedl, že vytápění a osvětlení společných prostor, provoz výtahů a funkční recepce a kamerový systém se jednoznačně projevují i v hodnotě zpeněžované jednotky. Jde-li proto o kritický přístup stěžovatelky k výčtu položek, které lze zařadit pod správu předmětu zajištění, je třeba vedle jí uváděných nákladů bezprostředně souvisejících se zachováním majetkové podstaty uvažovat i ty náklady, jejichž vznik a hrazení jsou dány právní úpravou a bez ohledu na aktivní užívání jako povinnost náleží každému vlastníku jednotky. V opačném případě by se vlastník jednotky, příp. insolvenční správce dopouštěl porušování právních povinností, byť podle jiného právního předpisu. Použití a výklad citovaných ustanovení insolvenčního zákona provedený obecnými soudy proto není svévolný ani formalistický, naopak kromě samotného účelu správy majetkové podstaty vyjádřeného ve znění v §230 insolvenčního zákona zohledňuje i širší systémové souvislosti (např. zvláštní povahu bytového spoluvlastnictví). Ústavní soud závěrem odmítá i tvrzení stěžovatelky, že náklady spojené se správou předmětu zajištění nesla ze svého, neboť výše jí přihlášené pohledávky nebyla snížena. Zbývající (dosud neuspokojená část) pohledávky existuje i nadále, byť zřejmě bez možnosti přednostního uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, vrchního soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu