ECLI:CZ:US:2019:4.US.1014.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1014/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti jinému zásahu Krajského soudu v Praze, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že Krajské státní zastupitelství v Ostravě podalo ke Krajskému soudu v Ostravě dvě samostatné obžaloby, které Nejvyšší soud postupně přikázal k projednání Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kde jsou vedeny pod sp. zn. 1 T 8/2018 a 5 T 63/2018. Stěžovatel má za to, že řízení v obou věcech mají být spojena, protože se týkají jednotlivých dílčích útoků pokračujícího zločinu podvodu [§209 odst. 1, odst. 4 písm. e), odst. 5 trestního zákoníku]. Z druhého usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 5. prosince 2018, č. j 7 Td 55/2018-71) je podle stěžovatele patrné, že důvodem pro přikázání krajskému soudu je spojení obou věcí ke společnému řízení. Krajský soud ale věci nespojil, a to ani poté, co o takový krok stěžovatel požádal s odkazem na §23 odst. 3 trestního řádu.
Podle stěžovatele neexistují žádné závažné důvody pro výše uvedený postup, je porušena zásada efektivity a rychlosti řízení a v samostatných řízeních mu vznikají rovněž další náklady. K dané problematice poukazuje na nález ze dne 20. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 1765/14 (N 248/83 SbNU 875), a navrhuje, aby Ústavní soud deklaroval, že nespojením věcí krajský soud zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1, 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a přikázal krajskému soudu rozhodnout o spojení věcí sp. zn. 1 T 8/2018 a 5 T 63/2018 a vedení společného řízení.
Z obsahu spisu se podává, že první obžalobu podal státní zástupce dne 19. dubna 2017 (sp. zn. 4 KZV 29/2016) a Nejvyšší soud (v usnesení ze dne 3. ledna 2018, č. j. 7 Td 52/2017-73) k návrhu stěžovatele sice konstatoval místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 33 T 4/2017), s ohledem na zdravotní stav stěžovatele však věc přikázal k projednání krajskému soudu. Druhou obžalobu podal státní zástupce dne 24. října 2018 (sp. zn. 4 KZV 16/2017) - s tím, že podle jeho zjištění zdravotní stav stěžovatele umožňuje projednání věci u Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 33 T 10/2018). Přestože Nejvyšší soud opět konstatoval příslušnost Krajského soudu v Ostravě, znovu rozhodl o delegaci krajskému soudu, protože takový postup je vhodný za účelem konání společného řízení, byť současně uvedl, že ve věci sp. zn. 1 T 8/2018 již u krajského soudu několik měsíců probíhá hlavní líčení.
Procesní otázky řízení svěřuje §23 (obdobně i §25) trestního řádu zcela do rukou obecných soudů, jejichž úkolem je posoudit existenci konkrétních důvodů či podmínek pro příslušné rozhodnutí; jsou to totiž právě a pouze obecné soudy, které se znalostí konkrétní věci, společných i rozdílných okolností řízení, mohou rozhodnout o spojení věcí. Tuto pravomoc obecným soudům poskytuje §23 odst. 3 trestního řádu: "[j]sou-li tu podmínky společného řízení, může soud spojit k společnému projednání a rozhodnutí ...". Přestože podstatným kritériem je účelnost, hospodárnost a rychlost trestního řízení (viz §20 odst. 1 trestního řádu), rozhoduje příslušný soud vždy podle vlastního uvážení, a nikoli obligatorně.
Není tedy porušením zaručeného práva stěžovatele, pokud krajský soud k jeho žádosti obě řízení nespojil, což ovšem nevylučuje, že tak může učinit v budoucnu jak krajský soud, tak i případně vyšší soud v řízení o opravných prostředcích. Popsaným postupem nebylo stěžovateli upřeno právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny). Namítá-li stěžovatel i porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), je namístě poukázat na skutečnost, že o změně soudu rozhodl Nejvyšší soud právě k návrhu stěžovatele, přičemž Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že příslušným k projednání věci je Krajský soud v Ostravě. Nespojení věcí není způsobilé ani omezit právo stěžovatele na veřejné a rychlé projednání věci v jeho přítomnosti a s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Za dané situace nezjistil Ústavní soud, že by postup krajského soudu byl jiným zásahem do základních práv stěžovatele, jak v ústavní stížnosti namítal.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu