ECLI:CZ:US:2019:4.US.1027.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1027/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Miloslavy Kolářové, zastoupené Mgr. Lucií Krejčí, advokátkou, sídlem Pivovarská 113, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2018 č. j. 28 Cdo 1413/2017-594, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 21 Co 478/2016-528 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. června 2016 č. j. 11 C 165/2013-474, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Stanislava Pšeničky, jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro zásah do jejích práv zajištěných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, který vede Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 11 C 165/2013, se podává, že tento soud uložil stěžovatelce (jako žalované) zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) z titulu bezdůvodného obohacení částku 93 671,60 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl, že se žaloba co do částky 50 273,40 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II), že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 197 534,50 Kč (výrok III), České republice - okresnímu soudu státem hrazené znalečné za znalecké posudky podané Ing. Janem Hájkem a za účast znalce u jednání v celkové částce 26 379 Kč (výrok IV), a že je povinna zaplatit i svědečné v celkové výši 927,80 Kč (výrok V).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III, IV a V potvrdil (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 12 487,20 Kč (výrok II).
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, načež Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením rozsudek krajského soudu ve výroku II a v části výroku I, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku okresního soudu, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na jednání konaném dne 15. 7. 2013 byli účastníci poučeni ve smyslu §118b o. s. ř., vedlejší účastník byl navíc poučen podle §118a o. s. ř. v tom ohledu, že musí prokázat, že smlouva o dílo ze dne 21. 5. 2012 (kterou s ním stěžovatelka uzavřela) byla změněna smlouvou ze dne 20. 7. 2012 (o níž stěžovatelka tvrdí, že ji nepodepsala) takovým způsobem, který ho opravňovala nově vyúčtovat cenu víceprací, a změnit tak cenu díla sjednanou v původní smlouvě. Současně byl vyzván, aby ve lhůtě 10 dnů označil případné další důkazy a doplnil tvrzení vztahující se k tomu, že byla řádně uzavřena smlouva ze dne 20. 7. 2012. Na dalším jednání byl vedlejší účastník podle §118a o. s. ř. vyzván, aby prokázal, že dílo bylo zhotoveno řádně. K tomu byl povolán znalec, který vyhotovil znalecký posudek, s jeho závěry se ale neztotožnila.
6. Následně byla věc přidělena jiné soudkyni, načež vedlejší účastník začal tvrdit nové skutečnosti, přičemž navrhoval provedení dalších důkazů a také zaslal soudu řadu listinných důkazů. Dle stěžovatelky okresní soud postupoval protizákonně, když přes výše uvedené poučení umožnil předkládání dalších důkazů a dokonce vedlejšímu účastníkovi poskytl další lhůtu k prokázání údajných prací dle jím nově tvrzené ústně uzavřené smlouvy o dílo. Stěžovatelka poukázala také na to, že těsně před jednáním dne 16. 5. 2016 vypověděla plnou moc její právní zástupkyně, jednání však odročeno nebylo. Na něm byl vyslýchán soudní znalec, přičemž řadu jejích otázek soud zamítl. Se závěry znalce nesouhlasila a navrhla vypracování revizního znaleckého posudku, soud jí však nevyhověl.
7. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu [nálezy ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18 a ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] pak stěžovatelka namítla, že došlo k porušení principu spravedlivého procesu ze strany Nejvyššího soudu. V dovolání jednak vymezila sedm otázek hmotného a procesního práva, přičemž u pěti z nich se Nejvyšší soud odchýlil od konstantní judikatury, na kterou bylo odkázáno, a dvě otázky neřešil, jednak poukazovala také na porušení ústavních procesních práv a na nepřezkoumatelnost rozsudků soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud její dovolání odmítl pro nepřípustnost, ač ve skutečnosti tento důvod nebyl naplněn, a neodstranil ani vady předchozího řízení a s námitkami směřujícími do čl. 36 Listiny se vypořádal tak, že nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
8. Napadeným rozhodnutím okresního soudu pak mělo být porušeno právo na spravedlivý proces tím, že i po zákonné koncentraci řízení vedlejší účastník předkládal nové důkazy, čímž mu měl soud umožnit zneužití §118 o. s. ř. Oproti tomu její důkazní návrhy soud zamítl, čímž došlo v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny k nerovnému postavení účastníků daného řízení. K tomu stěžovatelka doplnila, že dokonce 15 měsíců po zákonné koncentraci přestal okresní soud postupovat podle platně uzavřené smlouvy o dílo a nárok vedlejšího účastníka přehodnotil jako bezdůvodné obohacení, ačkoliv skutková zjištění týkající se údajně neurčité smlouvy o dílo nemají oporu v provedeném dokazování; v této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2447/13 (N 184/71 SbNU 213), týkající se priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před tím, který ji zakládá.
9. Stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) namítla rovněž, že nebyly provedeny jí navržené důkazy, a jejich odmítnutí nebylo soudem odůvodněno. Má tedy jít o tzv. opomenuté důkazy, kteréžto zakládají nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Porušen měl být i čl. 37 odst. 2 Listiny neboť se nenadále před jednáním dne 16. 5. 2016 ocitla bez právního zastoupení, avšak soud jednání neodročil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Směřuje-li však ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu v části, kterou byl dílem zrušen rozsudek krajského soudu, jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť soudní řízení bude (v této části) dále probíhat, v jeho rámci bude stěžovatelka mít možnost bránit svá práva a po jeho skončení (v závislosti na výsledku) podat ústavní stížnost. Ústavní stížnost tak nemůže směřovat ani proti rozsudku krajského soudu v části, která byla zrušena Nejvyšším soudem, neboť dané rozhodnutí již "právně neexistuje", a ani proti výroku III rozsudku okresního soudu, neboť toto rozhodnutí není pravomocné [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že okresní soud postupoval v rozporu se zákonem, když přes tzv. koncentraci řízení umožnil vedlejšímu účastníkovi navrhovat a předkládat nové důkazy. Tuto námitku však stěžovatelka uplatnila již v odvolání i dovolání, a krajský soud i Nejvyšší soud se s ní v napadených rozhodnutích náležitě vypořádaly. Jestliže stěžovatelka důvody, které v této souvislosti zmíněné soudy uvedly, nijak nereflektuje, a z ústavní stížnosti tak není zřejmé, jakým (ústavně relevantním) pochybením měly tyto soudy své úvahy zatížit, nelze než považovat tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.
15. Tentýž závěr nutno učinit ve vztahu ke stěžovatelčině námitce, že okresní soud posoudil smlouvu o dílo, kterou s vedlejším účastníkem uzavřela, jako neplatnou, neboť i v tomto případě (kromě obecného odkazu na judikaturu Ústavního soudu) ústavní stížnost postrádá reakci na závěry zejména odvolacího a dovolacího soudu, případně argumentaci ohledně toho, jak se judikaturní závěry Ústavního soudu (týkající se posuzování platnosti právních úkonů, resp. jednání) promítají do poměrů posuzované věci. Za důvodnou pak nemůže Ústavní soud považovat ani námitku tzv. opomenutých důkazů, neboť v napadeném rozsudku okresní soud řádně zdůvodnil, proč stěžovatelčin návrh na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, případně další důkazní návrhy zamítl.
16. Stěžovatelka dále namítla, že okresní soud neodročil jednání z důvodu, že ztratila právní zastoupení. V prvé řadě nutno uvést, že z napadeného rozsudku krajského soudu neplyne, že by stěžovatelka tuto námitku uplatnila v odvolání, ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by ji krajský soud nevypořádal. Z tohoto důvodu ji nelze považovat za přípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nad rámec toho, co bylo právě uvedeno, Ústavní soud pokládá za potřebné jednak poznamenat, že z ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatelka okresní soud požádala o odročení jednání. Dále třeba uvést, že k odročení může soud přistoupit jen z důležitých důvodů (§119 odst. 1 o. s. ř.), přičemž otázka zajištění si právního zastoupení je věcí účastníků řízení, nadto - jak stěžovatelka sama uvádí - předmětem daného jednání byl výslech soudního znalce k otázce zhodnocení nemovitosti stavebními pracemi provedenými vedlejším účastníkem a jím dodaným materiálem, což je problematika nikoliv právní, ale skutkové povahy, s níž byla stěžovatelka jistě velmi dobře obeznámena.
17. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, z napadeného usnesení je patrno, že se uvedený soud otázkou přípustnosti dovolání v případě relevantních námitek (srov. §241a odst. 1, §242 odst. 3 o. s. ř.) zabýval a řádně zdůvodnil, proč (z jejich hlediska) právní názor krajského soudu obstojí. Ústavní stížnost přitom ani zde konkrétní, blíže odůvodněné výhrady proti příslušným závěrům Nejvyššího soudu neobsahuje. Stěžovatelka dále uvedla, že v dovolání namítla pochybení, která měla zakládat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a vytkla Nejvyššímu soudu, že se těmito námitkami nezabýval. K tomu je třeba uvést, že takovýmito (právními) vadami (stejně jako dalšími právními vadami, tj. které nedosahují ústavněprávní úrovně) se může zabývat, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky, což zahrnuje i řádně podané dovolání [srov. i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Za situace, kdy stěžovatelka v dovolání uplatnila vady řízení, aniž by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), anebo nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nelze vytknout Nejvyššímu soudu, že se takovými námitkami (kvazi)meritorně nezabýval, jak učinil v případě námitek zbývajících.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu