ECLI:CZ:US:2019:4.US.1028.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1028/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) J. L. a b) A. L., zastoupených JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, č. j. 24 Cdo 2773/2018-371, a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, č. j. 15 Co 325/2017-277, a Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2016, č. j. 43 C 120/2013-182, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1) B. M. a 2) Z. L., jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 43 C 120/2013-182, určil, že M. M. je spoluvlastnicí v rozsahu id. 1/2 níže uvedených nemovitých věcí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 15 Co 325/2017-277 (poté, co M. M. zemřela a soudem prvního stupně bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví), změnil meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, "že se určuje, že M. M. byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/2 nemovitostí, a to pozemku pare. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. X2 (rodinný dům) a pozemku parcel. č. X3, vše v katastrálním území Ivanovice, zapsaných na LV č. X4 u Katastrálního úřadu Brno - město, pro obec Brno a katastrální území Ivanovice" (dále též "nemovitosti"), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 7. prosince 2010, neboť "je ze všech okolností uvedeného úkonu zcela zřejmá snaha zbavit se veškerého hodnotného majetku, který byl dříve ve společném jmění žalobce a M. M., a který by případně mohl být zdrojem prostředků vyplaceni vypořádacího podílu žalobce... Popsané jednáni M. M. je obcházením zákona, tedy ustanovení upravující vypořádání zaniklého společného jmění manželů, kdy účelem těchto ustanovení občanského zákoníku je nejen rozděleni majetku a stanoveni případných vypořádacích podílů, ale též splněni povinnosti k jejich vyplacení. Jestliže M. M. učinila jednání, kterým se chtěla této povinnosti vyhnout, což spočívalo ve zbavení se veškerého hodnotného majetku prostřednictvím darovací smlouvy uzavřené se žalovaným l) dne 7. 12. 2010, to vše za situace, kdy dobře věděla o své povinnosti vyplatit žalobci nezanedbatelný vypořádací podíl, jedná se nepochybně o obcházení zákona (což konec konců potvrdilo též trestní stíhání a pravomocné odsouzení M. M. za toto jednáni), a proto je z tohoto důvodu uvedená darovací smlouva absolutně neplatná dle §39 občanského zákoníku." Odvolací soud dovodil absolutní neplatnost také u druhé (navazující) darovací smlouvy ze dne 27. ledna 2011 (ohledně převodu předmětného spoluvlastnického podílu z dárce J. L. na obdarovanou A. L.).
Věcí se následně zabýval Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud"), který dospěl ohledně (ne)platnosti předmětných smluv k závěru, že je-li dán úmysl obou stran zkrátit věřitele (jako v tomto případě), jde o smlouvu absolutně neplatnou. Dovolací soud se zabýval i vztahem trestněprávních aspektů k posuzování (ne)platnosti smluvního ujednání, protože v souvislosti s převodem předmětných nemovitostí bylo vedeno trestní řízení a M. L. a J. L. byli odsouzeni za přečin poškození věřitele (prvního vedlejšího účastníka) k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody.
Podle dovolacího soudu je rozsudek soudu odvolacího předvídatelný. Odvolací soud měl pro meritorní rozhodnutí k dispozici odpovídající skutková zjištění (za nosný základ lze pak považovat především předmětné trestní rozhodnutí, jímž byl i odvolací soud ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán). Při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor nutno mít stále na paměti, že nelze právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
V posuzované věci, s přihlédnutím k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, odvolací soud vycházel ze závěru, že jak M. M., tak i žalovaný J. L. přistupovali k uzavření předmětné převodní smlouvy v úmyslu poškodit vedlejšího účastníka 1). Jestliže za této situace odvolací soud dovodil, že předmětná darovací smlouva je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná, pak je třeba uzavřít, že tento právně kvalifikační závěr má oporu ve skutkovém stavu a není v žádné kolizi s připomenutou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rovněž právně kvalifikační závěr odvolacího soudu ohledně absolutní neplatnosti (navazující druhé) darovací smlouvy ze dne 27. ledna 2011 ve smyslu §39 obč. zák. je podle dovolacího soudu správný. Podle dovolacího soudu argumentace stěžovatelů nezaložila přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.), které je tak třeba odmítnout.
Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podali řádně zastoupeni stěžovatelé včasnou ústavní stížnost, ve které uvádějí, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny práv a svobod (dále též "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a na ochranu vlastnického práva stěžovatelů podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve stížnosti rekapitulují podrobně dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, které se jejich věcí zabývaly opakovaně, a polemizují zejména s jejich právními závěry ohledně otázky absolutní neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu M. M. v prosinci 2010 (a převodu následného).
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a všech souvisejících rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu není prověřit, zda soudy rozhodly správně, ale zjistit, zda při svém rozhodování postupovaly zákonem stanoveným způsobem a dodržely předem určená pravidla. Vedle obsáhlé polemiky s právními závěry obecných soudů nemá ústavní stížnost žádný rozměr, pro který by se měl Ústavní soud věcí meritorně zabývat. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na výsledek řízení podle představ účastníka, ale projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě beze zbytku stalo.
Obecné soudy se věcí pečlivě zabývaly, svá rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily a Nejvyšší soud odůvodnil, proč dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost. Na odůvodnění napadených rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. Nutno zdůraznit i to, že se předmětnou věcí zabýval i trestní soud, jehož rozhodnutím o vině je soud v civilním řízení vázán (§135 odst. 1 o. s. ř.), a také z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud napadená rozhodnutí za "absurdní", jak uvádění stěžovatelé, ale naopak za přesvědčivá a správná.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu