ECLI:CZ:US:2019:4.US.1052.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1052/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Hanou Novotnou, advokátkou, sídlem Poštovská 8c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018 č. j. 3 Tdo 1415/2018-37, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 4. 2018 č. j. 40 T 2/2018-440 uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to ve stadiu pokusu. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že při návštěvě sběrny kovů opakovaně udeřil neznámým předmětem do hlavy poškozeného zaměstnance sběrny, čímž mu způsobil život ohrožující poranění. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let a trestu propadnutí zajištěných věcí. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě řetězce nepřímých důkazů. Těmi nejpodstatnějšími byly výpověď poškozeného, který popsal děj před útokem, avšak stěžovatele neidentifikoval, výpověď svědkyně, která byla přítomna na místě těsně před útokem a stěžovatele identifikovala, ukradené doklady, kterými se pachatel poškozenému identifikoval, objasnění toho, jak je stěžovatel získal, a konečně vyhodnocení pachových a genetických stop, které se na místě činu nalezly.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl usnesením ze dne 1. 8. 2018 č. j. 3 To 80/2018-473. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Ten žádné důkazy neopomenul, neboť se se všemi důkazními návrhy vypořádal. Všechny rozpory mezi provedenými důkazy zároveň vzal v potaz a v souladu s trestními předpisy se s nimi vypořádal.
4. Dovolání proti usnesení vrchního soudu bylo odmítnuto, neboť dle Nejvyššího soudu není v hodnocení soudů nižších stupňů přítomen žádný tzv. extrémní rozpor. Soudy se s důkazní argumentací vypořádaly v souladu s právními předpisy. Řadu důkazů (jako např. genetickou analýzu) stěžovatel v dovolání zcela opomíjí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že závěr soudů o jeho vině je postaven na tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. Klíčovými důkazy byly odporující si výpovědi poškozeného a korunní svědkyně. Oběma takovým výpovědím nelze tedy přiznat věrohodnost. Dvě rozporná tvrzení nemohou být obě pravdivá. Důkazy tak dle stěžovatele netvoří ucelený řetězec. Dále stěžovatel upozorňuje na nejdůležitější rozpory. Zejména poškozený stěžovatele jako pachatele neoznačil, přestože s ním asi deset minut jednal. Zcela odlišně popsal i oblečení. Naproti tomu korunní svědkyně vypovídala zcela jinak a stěžovatele označila. Stěžovatel nesouhlasí se soudy, že by uvedené rozpory nebyly zásadní. Není ani zřejmé, které z výpovědí soudy nakonec uvěřily, neboť tyto rozpory mezi nimi zcela bagatelizovaly. Soudy pak nepřípustně odmítly provést znalecké zkoumání věrohodnosti uvedené svědkyně, a to na základě vlastních neodborných psychologických názorů. Nedostatečné psychologické hodnocení pak stěžovatel postrádá i u poškozeného. Další svědci vypovídali od klíčové svědkyně odlišně a označili ji za nedůvěryhodnou osobu. K tvrzené shodě při analýze nalezeného DNA stěžovatel podotýká, že to se našlo na čepici, která se na místě činu, dle vyjádření poškozeného, nacházela již delší dobu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy, každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. Závěr o stěžovatelově vině soudy opřely o několik vzájemně se doplňujících důkazů, které jednak vyvrátily tvrzení obhajoby, ale především dávají spolehlivý podklad pro stěžovatelovo odsouzení. Všechny stěžovatelem vznesené otázky byly napadenými rozhodnutí zodpovězeny, a to ústavně konformním způsobem. V takové situaci Ústavnímu soudu nepřísluší zpochybňované závěry jakkoliv měnit. Stejně tak se soudy vypořádaly s otázkou (ne)provádění dalších důkazů. Výslovně a logicky přitom odůvodnily nadbytečnost dalšího dokazování.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu