ECLI:CZ:US:2019:4.US.1138.19.2
sp. zn. IV. ÚS 1138/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. P. st., 2. M. P., 3. P. P. ml., všech zastoupených JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 91/28, Karviná, a 4. V. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Brtníkem, advokátem, sídlem Matiční 3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2018 č. j. 6 Tdo 1374/2018-76, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2018 č. j. 5 To 384/2017-2379 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. září 2017 č. j. 71 T 62/2014-2275, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se 1. až 3. stěžovatel domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo dle jejich tvrzení k porušení jejich ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 11, 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Poté Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, zaevidovanou pod sp. zn. II. ÚS 1169/19, kterou se 4. stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 40 odst. 2 Listiny.
3. Vzhledem k tomu, že všichni stěžovatelé podali návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve stejné trestní věci, bylo z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. IV. ÚS 1138/19-11 rozhodnuto podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o jejich spojení ke společnému řízení. Všechny uvedené věci jsou tak nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1138/19.
4. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé byli v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") uznáni vinnými ze spáchání trestního činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že v rámci osmičlenné skupiny obžalovaných uzavírali různě navzájem fiktivní pracovní smlouvy, z nichž vzniklý vztah se však reálně nenaplnil a jejich účelem bylo jen čerpání dávek nemocenského pojištění, neboť obžalovaným bylo známo, že dohodnutou práci nebudou moci vykonávat. Celkově se měli obohatit o několik set tisíc korun. Za uvedené jednání byli stěžovatelé odsouzeni k trestům odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložen. K závěru o vině stěžovatelů dospěl okresní soud na základě rozsáhlého důkazního řízení, v němž byly provedeny zejména nepřímé listinné důkazy prokazující fiktivnost uzavíraných pracovních smluv.
5. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, která Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací soudu okresního. Rozsáhlý důkazní materiál prokazuje dle krajského soudu vinu stěžovatelů bez jakýchkoliv pochybností. Zároveň je společenská škodlivost jejich jednání natolik vysoká, že k vyřešení věci nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
6. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V úvahách soudů nižších stupňů neshledal žádný extrémní rozpor. V daném případě došlo stíhaným jednáním k naplnění všech znaků trestného činu podvodu. Dle dovolacího soudu není namístě aplikovat v dané věci zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé poukazují na to, že v trestním řízení nebyla nijak prokázána špatná finanční situace jejich společností, jež měla být dokladem o fiktivnosti pracovních poměrů. Rozhodnutí o pracovní neschopnosti pak učinili vždy lékaři. V dané věci došlo dle stěžovatelů ke zneužití institutů trestního práva k řešení situace, která se měla řešit instituty práva správního. Stěžovatelé poukázali na podobné případy, v nichž Nejvyšší soud rozhodl o aplikaci §12 odst. 2 trestního zákoníku, a tedy vyřešení věci mimotrestními prostředky (rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 a 8 Tdo 1447/2017). Tím došlo k porušení principu legitimního očekávání. Pro stěžovatele je s podivem, že státní orgány nevyužily možnosti dané jim správními předpisy. Využití trestních prostředků navíc orgány činné v trestním řízení řádně neodůvodnily. Soudy rovněž nepřihlédly k námitce promlčení (části) nároků poškozené a nesprávně aplikovaly občanskoprávní normu tuto otázku upravující. Poškozená měla dle stěžovatelů vědomost o újmě mnohem dříve, než podala trestní oznámení. Dle stěžovatelů tedy nedošlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu. Stěžovatelům se nelogicky přičítá zavinění za vystavení pracovních neschopností ze strany lékařů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Jako opodstatněnou neshledal Ústavní soud zejména námitku nedostatečného vypořádání se s otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Z napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že se oba soudy touto námitkou zabývaly, avšak názorům stěžovatelů nepřisvědčily. Nejde tedy o tzv. opomenuté námitky. Krajský soud shledal, že společenská škodlivost jednání stěžovatelů je natolik vysoká, že v dané věci nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Stěžovatelé v tomto směru v ústavní stížnosti poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 a ze dne 24. 1. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1447/2017, která dle jejich názoru dospěla k opačným závěrům. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožnil. Uvedená rozhodnutí se od posuzované věci odlišují zásadně v otázce posouzení společenské škodlivosti trestného jednání, zejména z hlediska výší způsobené škody a počtem jednajících pachatelů. Nejvyšší soud v nich dále vytkl nalézacím a odvolacím soudům zásadní nedostatky v důkazním řízení, které se však nepromítly do jejich hodnocení stíhaného jednání. Další nedostatky shledal ve formulaci tzv. skutkové věty. V jednom z uvedených případů šlo rovněž o zcela jiný druh sociální dávky (navíc k její výplatě z velké části nedošlo) a dále nebyla zohledněna nečinnost jiných státních orgánů. To vše jsou dle Ústavního soudu velmi významné rozdíly, které neumožňují přenesení obecnějších závěrů z uvedené rozhodovací činnosti na případ stěžovatelů. Ti tak nemohli nabýt tvrzené legitimní očekávání ohledně beztrestnosti jejich jednání. Napadená rozhodnutí tedy nestojí na nesprávném posouzení společenské škodlivosti jednání stěžovatelů.
11. Ve zbývající části pak námitky stěžovatelů představují především polemiku se skutkovými závěry napadených rozhodnutí. Stěžovatelé tak v podstatě pouze opakují svoji obhajobu, kterou obecné soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti obhajoby stěžovatelů (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, zda obecné soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé zhodnotit provedené důkazy, každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
13. Závěr o vině stěžovatelů je opřen o velmi rozsáhlý důkazní materiál, z něhož soudy dovodily jediný možný závěr, který velmi příkladně a logicky zdůvodnily. Soudy se dostatečně zabývaly finanční situací dotčených společností i fiktivností pracovních poměrů. Zároveň přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu je nerozhodné, že sami stěžovatelé nerozhodovali o pracovní neschopnosti. To sice činili lékaři, avšak nikoliv v rámci zapojení do protiprávní činnosti, tedy bez kriminálního úmyslu. Stěžovatelé si však byli nepříznivého zdravotního stavu vědomi a na základě této vědomosti "stavěli" fiktivní pracovněprávní vztahy. Nejvyšší soud se rovněž velmi obsáhle vypořádal s námitkou promlčení nároků poškozené. K jeho závěrům, navíc z oblasti tzv. podústavního práva, nemá Ústavní soud co dodat. Odůvodnění napadených rozhodnutí v otázce viny tedy z ústavněprávního hlediska obstojí.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu