ECLI:CZ:US:2019:4.US.1151.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1151/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2018 č. j. 23 Cdo 5311/2017-565 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2017 č. j. 6 Cmo 279/2016-509, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a A. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v širších souvislostech také právo na rovné postavení před zákonem i v řízení soudním podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem ze dne 3. 4. 2015 č. j. 14 Cm 180/2008-377 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uložil vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému), aby zaplatil stěžovateli (jako žalobci) částku 2 223 471,10 Kč s příslušenstvím a nahradil mu náklady řízení ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovateli jako věřiteli úpadce obchodní společnosti TOP EKO, spol. s r. o., byla na základě rozvrhového usnesení soudu přiznána výše uvedená částka a tato byla připsána na účet vedlejšího účastníka, který byl jeho tehdejším právním zástupcem. Ten ji však stěžovateli nevydal, v důsledku čehož se na jeho úkor bezdůvodně obohatil.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") uvedený rozsudek městského soudu změnil tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 148 394,40 Kč, když dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť vedlejší účastník prokázal, že se stěžovatel dohodl s obchodní společností PRESTAV PRAHA, s. r. o., že jí vedlejší účastník spornou částku předá, a dal pokyn k její úhradě.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se proti tvrzením vedlejšího účastníka bránil tvrzením, že žádnou dohodu s obchodní společností PRESTAV PRAHA, s. r. o., neuzavřel a pokyn vedlejšímu účastníkovi k úhradě sporné sumy nedal. V této souvislosti se obecné soudy zabývaly pravostí jeho podpisů na dohodě ze dne 10. 2. 2006 (dále jen "Dohoda") i pravostí podpisů jednatele uvedené společnosti J. H. na ní a také na příjmovém pokladním dokladu ze dne 15. 3. 2006 (dále jen "Příjmový doklad") a na potvrzení o přijetí hotovostní částky z téhož dne (dále jen "Potvrzení"). Krom toho se zabývaly pravostí jeho podpisu na listině ze dne 10. 6. 2007, jejímž obsahem bylo ukončení zastupování vedlejším účastníkem (dále jen "Ukončení zastupování"). Sám přitom posledně uvedené zkoumání inicioval, když metodou superprojekce zjistil, že jeho údajný podpis na Dohodě je falzem - prakticky shodnou napodobeninou či kopií jeho prokazatelně pravého podpisu, který měl vedlejší účastník k dispozici na Ukončení zastupování. Proto se před zadáním prvního znaleckého posudku domáhal rovněž zkoumání svého podpisu na Ukončení zastupování, a to z hlediska srovnání se sporným podpisem na Dohodě.
6. V návaznosti na to stěžovatel poukázal na zjevně nesprávný závěr vrchního soudu, mající charakter až komického omylu či absence základních zásad logického myšlení. Uvedený soud měl slepě převzít úvahy soudních znalců, zejména znalce Ing. Pavla Kokiše, když vyvodil, že podpis na Dohodě je pravděpodobně jeho pravým podpisem. Závěr tohoto znalce, dle něhož (ve stručnosti řečeno) je značně nepravděpodobné, že by jako předlohy k vyhotovení podpisu na Dohodě mohlo být použito podpisu na Ukončení zastupování, je dle stěžovatele zjevně nesprávný, aniž by to bylo nutno konstatovat za pomoci dalšího znaleckého zkoumání.
7. V této souvislosti dále upozornil, že soudem ustanovený znalec PhDr. Jiří Valeška se k pravosti podpisu na Dohodě nevyjádřil, přičemž vytkl obecným soudům, že ho nevedly k dopracování znaleckého posudku a k zodpovězení otázek, ač o to v řízení usiloval. Ve svém posudku konstatoval, že podpisy na Dohodě a Ukončení zastupování jsou neobvykle obecně i konkrétně stejné a že tudíž jeden z nich není pravý, pravost podpisu na Dohodě nemohl určit, protože měl k dispozici pouze originál dohody, zatímco listinu Ukončení zastupování v reprografické kopii. Tento znalec pochybil, když vyvodil, že svůj podpis na Ukončení zastupování pouze uznal za vlastní, protože z této listiny naopak plyne, že ji vlastnoručně podepsal před úředníkem O. K. Ze znaleckého posudku Ing. Pavla Kokiše plyne, že pracoval pouze s kopiemi listin, kterých se vedlejší účastník dovolával, a městský soud nevedl k tomu, aby předložil originály. Vrchní soud vyšel z toho, že alespoň znalec PhDr. Jiří Valeška pracoval s originály, ty se však ve spise nenacházejí a krom tvrzení tohoto znalce není žádný důkaz o jejich existenci. Následně stěžovatel vyjádřil souhlas se znalcem Ing. Pavlem Kokišem, že oba sporné podpisy nemohou být jeho pravými podpisy, resp. že jeden z nich je falzem, z čehož však na rozdíl od vrchního soudu vyvodil, že pravým musí být podpis na Ukončení zastupování, s tím, že tento závěr je právní, a nikoliv odborný, jak uvedl vrchní soud.
8. K tomu stěžovatel doplnil, že vedlejší účastník obdržel jeho peníze dne 31. 1. 2006 a že vedlejší účastník tvrdil, že mu předtím, dne 6. 1. 2006, zaslal dopis s výzvou, podle níž případné mlčení znamenalo souhlas, a že na tuto výzvu (stěžovatel) nijak nereagoval, resp. že mu nedal pokyn, a tak postupoval podle Dohody. Upozornil, že na těchto výrocích je založeno kárné rozhodnutí České advokátní komory. Pozornosti by dle stěžovatele rovněž nemělo ujít, že po provedení údajné platby jej již v rozporu s povinnostmi advokáta neinformoval. Poté, co zjistil, že vedlejší účastník přijal výtěžek z konkursu, mu prokazatelně dne 10. 6. 2007 a 9. 7. 2007 zaslal dvě výzvy, avšak vedlejší účastník se nad tím nepozastavil, resp. nepovažoval za nutné mu odpovědět, že s jeho penězi přece naložil dle Dohody. V soudním řízení pak vedlejší účastník nejprve tvrdil, že mu (stěžovatel) byl dlužen za právní služby a že to později doloží. Následující tři roky byl zcela nečinný a až po smrti J. H., jednatele obchodní společnosti PRESTAV PRAHA, s. r. o., přichází s nynější verzí a předkládá Dohodu v kopii. Na policii přitom uvedl, že spornou částku zaslal na účet uvedené společnosti, a když toto policie prověřila s negativním výsledkem, změnil své tvrzení a uvedl, že peníze předal v hotovosti. A i když byl vedlejší účastník posléze obžaloby zproštěn, přičemž rozsudek neobsahuje v souladu s trestním řádem odůvodnění, neznamená to, že by nebyl nic dlužen. Stěžovatel také zmínil, že v trestním řízení bylo zjištěno, že předání peněz jednateli J. H. není patrné z účetnictví uvedené obchodní společnosti.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se věcí ve skutečnosti nezabýval a dovolání odmítl, čímž evidentně porušil jeho právo na spravedlivý proces spočívající v řádném projednání jeho věci, a to za situace, kdy soudy nižších stupňů zcela ignorovaly rozpory mezi závěry znaleckých posudků a ostatními důkazy, resp. se náležitě nevypořádaly s těmito rozpory a neodůvodnily, z jakých důvodů uvěřily jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí, přičemž je třeba mít dle stěžovatele na zřeteli, že požadavek kritického hodnocení se týká všech důkazů, tedy i znaleckého posudku. V posuzované věci upřednostnily chybnou hypotézu znalce Ing. Pavla Kokiše o tom, který ze srovnávaných podpisů je pravděpodobnějším falzem toho druhého, a to v situaci, kdy bylo postaveno najisto, že Ukončení zastupování je nepochybně pravou (ověřenou) kopií nepochybně pravého (před úředníkem podepsaného) dokumentu. Obecné soudy přitom samy měly vyhodnotit ověřovací doložky obecního úřadu, neboť šlo o právní otázky.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
10. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.
11. Nejvyšší soud odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého usnesení, vyjádřil přesvědčení, že ústavní práva stěžovatele neporušil a navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti.
12. Vrchní soud pouze odkázal na své rozhodnutí.
13. Vedlejší účastník uvedl, že na jednání městského soudu předložil originály dokladů, kterými prokazoval, že jednal podle stěžovatelova pokynu, ty soud porovnal s kopiemi založenými ve spise, rovněž ke znaleckému zkoumání byly předloženy originály. Závěr soudního znalce, zda je posuzovaný podpis pravý, pak označil za závěr odborný, skutkový, jenž je odpovědí na otázky, na které byl soudní znalec tázán. Ke kopii listiny Ukončení zastupování vedlejší účastník uvedl, že byla provedena v soudním řízení jako důkaz, přičemž kopie stěžovatelova podpisu (nikoliv ověřovacích doložek) byla předmětem znaleckého zkoumání, načež PhDr. Jiří Valeška shledal, že se k pravosti nelze vyjádřit, a Ing. Pavel Kokiš ji vyhodnotil jako technický padělek. Následně vedlejší účastník poukázal na závěry výše uvedených znalců a za bezpředmětné označil to, jestli je na kopii ověřovací doložky podpis uznán za vlastní či jestli doložka uvádí, že listina byla podepsána před ověřujícím úředníkem, neboť oba způsoby legalizace jsou rovnocenné. Dále upozornil, že neexistuje originál této listiny, a neexistuje ani originál ověřovací doložky, kterou listina byla ověřena, k důkazu bylo čteno i sdělení Úřadu městské části Praha 1, dle něhož dne 11. 6. 2007 byla provedena legalizace a vidimace "Žádosti o vyúčtování", nikoliv "Ukončení zastupování". Není a nemůže být postaveno najisto, že listina Ukončení zastupování je pravou ověřenou kopií nepochybně pravého, před úředníkem podepsaného dokumentu a jakékoliv závěry lze činit pouze z vlastního podpisu, nikoliv z okolností, za kterých měl být vyhotoven. Presumpcí správnosti a pravosti byla nadána pouze doložka o ověření kopie s originálem listiny, přičemž důkazní výhoda se vztahuje jen k doložce, nikoliv k obsahu listiny samotné. Vedlejší účastník zmínil závěry znalce Ing. Pavla Kokiše, jenž mj. uvedl, že xerografické kopie podpisů zpravidla nejsou vhodné k prokázání jejich pravosti a že podmíněně jsou využitelné k prokázání jejich nepravosti, a zmínil, že z výslechů stěžovatele v trestním řízení vyšlo najevo, že stěžovatel se účastnil všech zasedání věřitelského výboru, a tudíž věděl o vyplacení finanční částky z konkursu, takže jeho tvrzení, že se o této výplatě dozvěděl až po roce a půl v létě 2007, nemůže obstát.
14. Vedlejší účastník ocenil, že vrchní soud se držel pravidel logického myšlení, když připomněl, že Dohoda je podepsána nejen stěžovatelem, ale i příjemcem J. H., že jeho podpis byl vyhodnocen jako pravý a že je nelogické, aby stěžovatel ověřoval svůj podpis na dopise, kterým ukončuje právní zastoupení a následně ještě údajně pořizuje ověřenou kopii, a to po roce a půl od skončení celé věci. Stěžovatel se snaží dát kopii listiny Ukončení zastupování zvláštní význam, čímž odvádí pozornost od jádra věci, tedy že v řízení prokázal své tvrzení, že dostal pokyn k předání peněz a tento pokyn splnil. Stěžovatel jej nepokrytě křivě obviňuje a své tvrzení opírá o důkazy vytržené z kontextu (SMS zprávy, úřední záznamy), které však byly zkoumány v trestním řízení, v němž byl zproštěn obžaloby z důvodu, že se skutek nestal.
15. Závěrem vedlejší účastník uvedl, že neví, v čem mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť se mu dostalo nadstandardního vyslyšení jím tvrzených skutečností, předložil kopii Ukončení zastupování, a tato byla přijata ke znaleckému zkoumání, ač dle znalce Ing. Pavla Kokiše může být využita pouze k prokázání nepravosti podpisu. Z těchto důvodu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné.
16. Ústavní soud zaslal citovaná vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
19. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, jak vrchní soud zhodnotil provedené důkazy. Úvodem možno připomenout, že Ústavní soud, jak ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje [viz např. již nález ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 107/96 (N 72/6 SbNU 11)], není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením neztotožňoval; do daného "procesu" by mohl zasáhnout až v případě, že by skutkové závěry byly v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy.
21. Z obsahu ústavní stížnosti lze vyvodit, že právě touto vadou dokazování měl být napadený rozsudek vrchního soudu postižen. Stěžovatel zde vychází (ve stručnosti řečeno) ze závěrů znaleckých posudků, dle nichž jeden z jeho podpisů na Dohodě a na Ukončení zastupování musí být padělek, a vyvozuje, že falzem je podpis na Dohodě, neboť na listině Ukončení zastupování, jak má plynout z ověřovací knihy a ověřovací doložky, se nachází "prokazatelně pravá (ověřená) kopie [jeho] prokazatelně pravého (ověřeného) podpisu". Tato skutečnost pak vyvrací skutkovou verzi vedlejšího účastníka, který v řízení tvrdil, že se na úkor stěžovatele neobohatil, neboť spornou částku, která náležela stěžovateli, zaslal v souladu se stěžovatelovým pokynem třetí osobě, a toto své tvrzení prokazoval mj. Dohodou.
22. Vzhledem k tomu Ústavní soud zkoumal, zda hodnocení důkazu listinou Ukončení zastupování vrchní soudem (samostatně či ve spojení s důkazy dalšími, zejména znaleckými posudky) není zatíženo zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou, neboť takovéto pochybení obvykle zakládá výše zmíněný "extrémní rozpor". Ještě předtím, a to spíše jen pro dokreslení celé situace, nutno poznamenat, že jednání a procesní postup vedlejšího účastníka, jak na ně upozorňuje i stěžovatel, vyvolávají určité pochybnosti, konkrétně jde o způsob nakládání s více jak dvoumilionovou částkou, kterou měl vedlejší účastník předat J. H. v hotovosti, a dále o to, že stěžovateli neúčtoval za zastupování v konkursním řízení žádnou odměnu a že v daném soudním řízení značně změnil své skutkové tvrzení ohledně důvodu, z jakého stěžovateli nevyplatil spornou částku [v odporu ze dne 15. 5. 2008 totiž uvedl, že pro stěžovatele vykonával právní pomoc, kterou mu neuhradil, a že bylo domluveno, že odměna bude uhrazena z výplaty z konkursní podstaty (č. l. 17 soudního spisu)]. Ovšem totéž lze konstatovat o stěžovateli, který opakovaně uvedl, že neměl s obchodní společností PRESTAV PRAHA, s. r. o., v roce 2006 či předtím žádný obchodní vztah (viz protokol o jednání ze dne 2. 4. 2013, č. l. 203), taktéž u hlavního líčení dne 29. 5. 2012 uvedl, že žádné vzájemné pohledávky neměli (č. l. 533-5 trestního spisu), a i v řízení přípravném vypověděl, že mu jméno H. "nic neříká" (viz č. l. 45). Ovšem v Ukončení zastupování stěžovatel zmiňuje bezvýsledné osobní jednání s jejím jednatelem J. H. o vypořádání vzájemných závazků se společností PRESTAV PRAHA, s. r. o. (č. l. 97), také u hlavního líčení dne 30. 7. 2012 svědek M. Ch. vypověděl, že s J. H. podnikal a že měli mezi sebou nevyrovnané pohledávky, resp. že mu stěžovatel dlužil (č. l. 548-9 trestního spisu), v podobném duchu v přípravném řízení vypovídal svědek J. M. (č. l. 72 trestního spisu). Určitým rozporem trpí i další stěžovatelovo tvrzení, že se sice účastnil všech jednání věřitelského výboru (viz č. l. 532 trestního spisu), ale že o vyplacení sporné částky z konkursu na účet vedlejšího účastníka dne 31. 1. 2006 nevěděl, resp. že se o skončení konkursu dozvěděl z internetu a že krátce poté odeslal vedlejšímu účastníkovi výzvu ze dne 10. 6. 2007 (viz č. l. 372 soudního spisu). Nicméně i bez tohoto rozporu se nabízí otázka, proč se začal zajímat o osud tak vysoké pohledávky až po více jak jednom roce. Z výše uvedeného lze usuzovat, že ve skutečnosti se celá věc odehrála dílem jinak než některá ze stran, případně obě strany uváděly (zejména jde-li o vzájemné obchodní vztahy a z nich plynoucí pohledávky mezi stěžovatelem, vedlejším účastníkem a společností PRESTAV PRAHA, s. r. o., resp. J. H.).
23. Jak již bylo výše uvedeno, klíčovou otázkou v posuzované věci je, zda vedlejší účastník dostatečně prokázal svou skutkovou verzi, že spornou částku uhradil po dohodě se stěžovatelem obchodní společnosti PRESTAV PRAHA, s. r. o., a zda nedošlo ke zcela vadnému zhodnocení listinného důkazu Ukončení zastupování a navazujících důkazů znaleckými posudky. Předně je třeba uvést, že skutečnost, že je možné tyto důkazy zhodnotit v souladu s pravidly logického myšlení způsobem, jenž stěžovatel uplatňuje, ještě (sama o sobě) tzv. extrémní nesoulad nezakládá - ten by mohl vzniknout až za situace, kdy by v rozporu s pravidly logického myšlení byly úvahy obecných soudů. A k takovému závěru Ústavní soud nedospěl.
24. Stěžovatel argumentoval tím, že má-li být jeden ze stěžovatelových podpisů na Ukončení zastupování a Dohodě s ohledem na neobvyklou obecnou i morfologickou podobnost padělek, pak tímto padělkem musí být podpis na Dohodě, neboť podpis na Ukončení zastupování byl úředně ověřen a následně byla pořízena úředně ověřená kopie, jež byla k důkazu předložena. Byť vrchní soud vyšel z toho, že se PhDr. Jiří Valeška k pravosti podpisu na Dohodě nevyjádřil, dle názoru Ústavního soudu nejsou ani jeho odborné závěry bez významu. Z jeho znaleckého zkoumání vyplynulo, že ač jsou si oba podpisy značně podobné, nejsou zcela totožné, že podpis na Ukončení zastupování vykazuje řadu odchylek, přičemž existující nejasnosti s ohledem na to, že nejde o originální podpis, nelze objasnit (viz str. 8 znaleckého posudku). K obdobnému závěru dospěl i Ing. Pavel Kokiš, když konstatoval, že mezi oběma podpisy byly zjištěny dílčí odlišnosti, z nichž některé nelze vysvětlit zkreslením při kopírování (viz str. 46 a 50 znaleckého posudku). Je zde tedy značný prvek nejistoty v tom ohledu, že je sice nanejvýš nepravděpodobné, že by mohlo jít o dva různé podpisy, na straně druhé je zde přítomna nízká vypovídací hodnota daného důkazu (právě proto, že jde o pouhou kopii), neboť vůbec nelze najisto postavit pravost stěžovatelova podpisu, resp. vysvětlit, jakým způsobem se jeho podpis na této listině ocitl.
25. Stěžovatel poukazuje na okolnosti vzniku této listiny (tj. že nechal svůj podpis na originálu úředně ověřit a následně si pořídil jeho úředně ověřenou kopii), z čehož má plynout, že na Ukončení zastupování musí být jeho originální podpis. S tímto jeho závěrem však koliduje další odborný závěr Ing. Pavla Kokiše, že je nepravděpodobné, že by tento podpis sloužil jako vzor pro vyhotovení podpisu na Dohodě, resp. že je-li na některé z těchto listin pravý stěžovatelův podpis, tak je to právě podpis na Dohodě, neboť na něm nejsou patrné žádné známky nejistoty či nespontánního vyhotovení (viz str. 50 posudku). Jde tedy o případ, kdy uvedené listinné důkazy (ve spojení se znaleckým posudkem) lze zhodnotit s rozdílným výsledkem, aniž by bylo možné daný rozpor z výše uvedeného důvodu vysvětlit, resp. odstranit. Z hlediska ústavnosti pak nelze vrchnímu soudu vytknout, jestliže se na základě dalších důkazů, resp. skutečností, tedy že na Dohodě je vedle stěžovatelova podpisu (pravděpodobně) pravý podpis J. H., stejně jako tomu je v případě Potvrzení, nakonec přiklonil ke skutkové verzi vedlejšího účastníka, a stěžovatelovu verzi tak shledal nevěrohodnou, zde i s ohledem na jeho "nestandardní" postup, spočívající v tom, že si stěžovatel nechal svůj podpis na Ukončení zastupování úředně ověřovat, kterážto úvaha není nijak nepřiléhavá, protože k tomu kroku neměl žádný rozumný důvod, tedy sledoval-li by tím skutečně výpověď plné moci a provedení vyúčtování.
26. Nejde tedy o situaci, kdy by se soudní znalci vyjádřili k právní otázce či kdy by vrchní soud "slepě" převzal (vadné) závěry soudního znalce, jak stěžovatel uvádí. Soudní znalci řešili odbornou skutkovou otázku pravosti podpisů, načež Ing. Pavel Kokiš prakticky vyloučil, že by podpis na Ukončení zastupování mohl být pravým podpisem stěžovatele (a to nikoliv jen z důvodu, že se prakticky shoduje s podpisem na Dohodě), vrchní soud důkaz znaleckým posudkem zhodnotil společně s dalšími důkazy, přičemž zdůvodnil, proč se přiklonil ke skutkové verzi vedlejšího účastníka.
27. Stěžovatel také v ústavní stížnosti namítl, že není zřejmé, zda znalec PhDr. Jiří Valeška měl k dispozici originál Dohody. Posledně jmenovaný však výslovně prohlásil, že pracoval s originálem této listiny, přičemž pravdivost tohoto tvrzení stěžovatel ničím konkrétním nezpochybnil.
28. Domáhá-li se stěžovatel také zrušení usnesení Nejvyššího soud, ústavní stížnost žádnou konkrétní námitku proti závěru o nepřípustnosti dovolání (§241a odst. 1, §237 o. s. ř.), která byla důvodem jeho odmítnutí, neobsahuje.
29. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu