ECLI:CZ:US:2019:4.US.1163.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1163/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Ondrouška, zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem, sídlem Svatojanské náměstí 47, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2019 č. j. 20 Cdo 4787/2018-509, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2018 č. j. 21 Co 169/2018-455 a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. května 2018 č. j. 10 E 4/2009-446, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Mgr. Libuše Ondrouškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo hrubě zasaženo do jeho práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") byl v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí udělen příklep vedlejší účastnici (jako oprávněné) k (ve výroku I blíže specifikovanému) rozestavěnému domu a účelovým stavbám v katastrálním území Starkoč u Vysokova, který byl ve vlastnictví stěžovatele (jako povinného), za nejvyšší učiněné podání 160 000 Kč, a vedlejší účastnici bylo uloženo ve lhůtě 1 měsíce od právní moci usnesení od příklepu nejvyšší podání zaplatit (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Odmítl přitom jako nedůvodnou stěžovatelovu námitku, že v době konání dražby nebylo v právní moci usnesení o výsledné ceně, s tím, že ta byla již určena pravomocným usnesením okresního soudu ze dne 20. 8. 2015 č. j. 10 E 4/2009-335 částkou 320 000 Kč. Není pak porušením zákona podle §336k odst. 4 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.) ta skutečnost, že usnesení okresního soudu, jímž byla vydána dražební vyhláška, není pravomocné ve výrocích o výsledné ceně dražených nemovitostí, o výši jistoty a o závadách na nemovitostech, dne, kdy se konalo dražební jednání.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily, zda při provádění dražby došlo k porušení zákona. Poukazuje na to, že usnesením okresního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 10 E 4/2009-428, označeným jako usnesení o odročení dražby, bylo mj. stanoveno, že výsledná cena dražby činí 320 000 Kč, a nejnižší podání pak 160 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal odvolání, a rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo posledně uvedené usnesení okresního soudu potvrzeno, mu bylo doručeno až dne 14. 5. 2018, takže odvoláním napadené usnesení o odročení dražby nenabylo právní moci a přesto okresní soud dne 9. 5. 2018 dražební jednání konal.
6. Stěžovatel má za těchto okolností za to, že konání dražby nebylo přípustné a dovolává se názoru Nejvyššího soudu vysloveného v usnesení ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. 20 Cdo 185/2011. V této souvislosti upozorňuje, že toto usnesení bylo vydáno později než usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009 č. j. 20 Cdo 4883/2007, o které krajský soud své rozhodnutí opírá. K argumentu Nejvyššího soudu, že výsledná cena byla určena již usnesením okresního soudu 20. 8. 2015 č. j. 10 E 4/2009-335, které nabylo právní moci dne 5. 1. 2016, uvádí, že podle jeho názoru byla výsledná cena určena usnesením téhož soudu ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. 10 E 4/2009, neboť jestliže od určení výsledné ceny uběhly 3 roky, pak nelze z takového určení vycházet a obsahově je třeba dané rozhodnutí považovat za usnesení o určení ceny podle §336a o. s. ř.
7. Stěžovatel sám pak doplnil ústavní stížnost podáním ze dne 11. 7. 2019, ovšem bez toho, že by tak učinil prostřednictvím svého právního zástupce, proto se jím nebylo možno zabývat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl by k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že nejde o porušení zákona (§336k odst. 4 o. s. ř.), konalo-li se dražební jednání, přestože usnesení o nařízení (dalšího) dražebního jednání, resp. usnesení o odročení dražebního jednání ve výrocích o výsledné ceně dražených nemovitostí a o výši jistoty nenabylo právní moci, přičemž tvrdí, že s ohledem na časový odstup je třeba považovat dané rozhodnutí za rozhodnutí o ceně ve smyslu §336a o. s. ř. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, krajský soud a následně Nejvyšší soud se touto námitkou (zda došlo k takovému porušení zákona, bez kterého by příklep udělen nebyl), zabývaly, přičemž zdůvodnily, proč o takovou situaci v posuzované věci nejde. Nejvyšší soud také vysvětlil, proč stěžovatelův poukaz na usnesení sp. zn. 20 Cdo 185/2011 není případný a proč naopak na danou věc dopadá právní názor vyjádřený v usnesení sp. zn. 20 Cdo 4883/2007, na které krajský soud ve svém usnesení poukázal.
12. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá námitka, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, neboť věcná správnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. O takový případ jde i nyní, protože z ústavní stížnosti není patrno (a ani nelze z jejího obsahu vyvodit), proč by měl být daný právní názor z hlediska ústavnosti "neudržitelný", resp. jakou tzv. kvalifikovanou vadou má být daný myšlenkový "proces" vlastně stižen. K argumentu, že vzhledem k určitému časovému odstupu by mělo být usnesení o nařízení dražebního jednání považováno za usnesení o ceně ve smyslu §336a o. s. ř., možno dodat, že stěžovatel pomíjí závěry obsažené v usnesení sp. zn. 20 Cdo 185/2011, kterého se sám dovolává a v němž Nejvyšší soud poukázal na relativně samostatné fáze řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, kdy jednou z nich je fáze určení (mj.) ceny nemovité věci a jejího příslušenství. Dojde-li před vydáním dražební vyhlášky, která má především informativní povahu, ke změně okolností rozhodných pro ocenění takové věci, je třeba postupovat změnou rozhodnutí o ceně (§336a odst. 4 o. s. ř.).
13. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva, které se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu