ECLI:CZ:US:2019:4.US.1164.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1164/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Michalem Knitlem, advokátem v Praze 9, Staroújezdská 70, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2019 sp. zn. 61 To 12/2019, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. listopadu 2018 č. j. 19 T 103/2013-1925, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří roků uložený mu rozsudkem téhož soudu dne 21. října 2013 pod sp. zn. 19 T 103/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014 sp. zn. 8 To 129/2014; Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že nesporuje uložení podmíněného trestu se zkušební dobou v trvání pěti let (společný trest k rozsudku téhož soudu ze dne 1. listopadu 2012 sp. zn. 38 T 139/2012) ani skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 17. srpna 2018 č. j. 18 T 62/2017-7779, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let, neboť v obou případech svou vinu doznal.
Stěžovatel je však přesvědčen, že okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení §43 až 45 trestního zákona, neboť souzeného jednání se měl stěžovatel zčásti dopustit již před vynesením rozsudku soudu prvního stupně dne 21. října 2013, zčásti pak šlo o pokračující trestný čin. Stěžovatel je obeznámen s příslušnou judikaturou (například R 50/1978, Sb. rozh. trest.), která však nedopadá na jeho jednání, neboť nezohledňuje, že rozsudek soudu prvního stupně sp. zn. 38 T 139/2012 podléhal amnestii a v tomto rozsahu se na něj hledí jako na neodsouzeného. Z uvedených důvodů požaduje stěžovatel zrušení napadených usnesení přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předně Ústavní soud konstatuje, že ("ústavněprávní") argumentace stěžovatele se zúžila na projev nesouhlasu s rozhodnutím okresního soudu, a to přesto, že ústavní stížností brojí proti jiným - napadeným rozhodnutím; rozhodnutí okresního soudu nadto nebylo v době rozhodování soudu prvního stupně pravomocné (o odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci teprve 31. ledna 2019 č. j. 55 To 470/2018-7905). Není-li proto stěžovatel spokojen s výrokem okresního soudu, nic mu nebrání napadnout je samostatně.
Soud prvního stupně v napadeném usnesení mimo jiné konstatoval, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. března 2016 sp. zn. 29 T 144/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2016 sp. zn. 7 To 208/2016, uznán vinným z přečinu porušování domovní svobody (§178 odst. 1, 2 trestního zákona); Policie České republiky zahájila dne 21. září 2017 pod č. j. KRPH-22328-326/TČ-2017-050079 trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu [§209 odst. 1, 2 a 4 písm. d) trestního zákoníku].
Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 5. března 2018 č. j. 1 T 189/2016-762, zastavil trestní stíhání podmíněně odsouzeného stěžovatele pro neúčelnost (trestný čin podvodu, §209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku) a poukázal i na citované rozhodnutí okresního soudu - s tím, že stěžovatel se od vynesení rozsudku soudu prvního stupně (21. října 2013) dopustil sám či ve spolupachatelství "cca 300 dílčích útoků pokračujícího zločinu". Pro zjištěné okolnosti soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel, ač vykonal jemu uložený trest obecně prospěšných prací a v několika případech uhradil způsobenou škodu, nevedl ve zkušební době řádný život, neosvědčil se, a proto je namístě nařídit výkon uloženého trestu. Stížnostní soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a poukázal i na nespecifikovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2018, jímž byl stěžovateli uložen souhrnný trest ve výměře čtyř a půl roku. Stížnostní soud zopakoval, že stěžovatel nežil ve zkušební době řádným životem, a sám uvedl kolika dílčích útoků se stěžovatel dopustil od 22. dubna 2014 (právní moc rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. října 2013).
Zkušební doba podmíněného odsouzení poskytuje odsouzenému možnost svým řádným životem po právní moci odsuzujícího rozsudku prokázat, že spáchání trestného činu bylo výjimečným jednáním, které není nutno sankcionovat nařízením výkonu trestu. Stěžovatel se ale dopouštěl další trestné činnosti, účel zkušební doby nebyl naplněn, a to bez ohledu na jeho subjektivní přesvědčení o nesprávnosti postupu jiného soudu v jiném řízení. Soud prvního stupně i stížnostní soud rozhodly po řádném vyhodnocení situace, jejich postup neporušuje zásadu nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny) ani není nepřípustným zbavením osobní svobody (čl. 8 Listiny). Ústavní soud nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, jsou-li jejich závěry přiléhavé a nevykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle - v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu, a ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu