ECLI:CZ:US:2019:4.US.1178.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1178/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti INSOLV v. o. s. se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, správkyně konkurzní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019 č. j. 28 Cdo 4077/2018-179, rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2018 č. j. 8 Co 69/2018-154, a Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 11. 2017 č. j. 12 C 190/2013-122, dále proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, č. j. 40063/2012-MZE-13312, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 21. 2. 2013, č. j. 3345/2013-MZE-12151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Litoměřicích, Ministerstva zemědělství a Státního pozemkového úřadu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výrokem I napadeného rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu bylo určeno, že na pozemky p. č. X1 a X2, katastrální území Milešov u Lovosic, které jsou ve vlastnictví České republiky (dále jen "pozemek p. č. X1" a "pozemek p. č. X2"), se vztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Rozhodnutím ministra zemědělství byl stěžovatelův rozklad zamítnut a výrok I rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu byl potvrzen.
Následně se stěžovatel žalobou podle části V. o. s. ř. domáhal nahrazení výše uvedených správních rozhodnutí a ochrany svého práva hospodaření k pozemku. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 12 C 190/2013-122, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil část výroku I rozsudku okresního soudu týkající se pozemku p. č. X1 a změnil zbývající část výroku I týkající se pozemku p. č. X2 tak, že se na něj nevztahuje zákon o půdě - tím částečně nahradil předcházející správní rozhodnutí (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele a Státního pozemkového úřadu a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Obecné soudy zejména dospěly k závěru, že pozemek p. č. X1 je součástí zemědělského půdního fondu, neboť je nepostradatelný pro zemědělskou výrobu (splňuje faktický, materiální znak), a tudíž se na něj vztahuje režim zákona o půdě.
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů a správních orgánů. Namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; dále namítá porušení zásady rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zásah spatřuje zejména v odmítnutí stěžovatelova dovolání bez jeho věcného posouzení, v nedostatečném a nepřezkoumatelném odůvodnění napadených rozhodnutí, nesprávném právním závěru, který nemá oporu v provedeném dokazování, a v přenesení důkazního břemene na stěžovatele v řízení před obecnými soudy.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány i obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, řádně se vypořádaly s argumentací účastníků řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud by mohl zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů v případě excesu, který však v přezkoumávané věci nezjistil. Rovněž platí, že ne každé pochybení dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel se vznesenou argumentací, která v převážné většině postrádá kýžený ústavně právní rozměr, snaží učinit z Ústavního soudu nepřípustně další instanci obecné justice.
Podstatné je, že správní orgány i obecné soudy měly k dispozici dostatečné podklady pro posouzení naplnění materiálního znaku - faktické nepostradatelnosti pozemku pro zemědělskou výrobu - a dospěly ke správnému závěru, že pozemek je zařazen do zemědělského půdního fondu, tedy že se na něj vztahuje režim zákona o půdě. Jelikož nejde o pozemek bezprostředně sloužící zemědělské výrobě, nýbrž o pozemek nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, nebylo třeba trvat na naplnění i formálního znaku - evidence pozemku jako zemědělského. V odmítnutí stěžovatelova dovolání jako nepřípustného nelze spatřovat nepřiměřený zásah do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů ani správních orgánů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Toto usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění ve smyslu §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu