ECLI:CZ:US:2019:4.US.1328.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1328/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kopčanského, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2019, č. j. 30 Cdo 107/2018-275, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, č. j. 54 Co 235/2017-253, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2015, č. j. 31 C 235/2014-146, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
U Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") podal stěžovatel (v procesním postavení žalobce) proti vedlejší účastnici (žalované) žalobu o zaplacení částky 50 000 000 Kč. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem, proti němuž podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které tento soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel se v řízeních před obecnými soudy domáhal zaplacení výše uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávnými postupy orgánů veřejné moci v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 P 1343/2006. Před obvodním soudem stěžovatel namítal, že postupy a rozhodnutími soudů bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, zejména na rodinný život, zdraví a soukromí. Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že do osobnostních práv stěžovatele zasaženo nebylo a žalobu vyhodnotil spíše jako polemiku žalobce s průběhem a výsledkem opatrovnického řízení. Stěžovatel v odvolání namítal nesprávnost skutkových zjištění; skutečnosti, které považuje za prokázané, mají zakládat nárok na náhradu nemajetkové újmy. Městský soud se ztotožnil s rozsahem a hodnocením dokazování i právním posouzením obvodního soudu a jeho rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro absenci kvalifikovaného zpochybnění právních závěrů obvodního a městského soudu; uzavřel, že stěžovatel nenaplnil přípustné dovolací důvody a případné nedostatky odůvodnění rozsudku městského soudu nemohly mít vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel spatřuje v rozhodnutí Nejvyššího soudu prvek libovůle a zásah do právní jistoty, neboť soudy podle něj rozhodovaly na základě nesprávného právního předpisu, Nejvyšší soud odhlédl od právní úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku a věc posuzoval jen v kontextu odpovědnosti státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci; presumoval tak stav, který v řízení nenastal, a neměl z něj tudíž činit závěry. Obdobně nesprávně měl věc posuzovat městský soud, který rozsudek obvodního soudu nezrušil.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost kromě námitek pro navržené zrušení rozsudku obvodního soudu postrádá ústavně právní rozměr a značnou míru věcné argumentace. Neúspěch stěžovatele v řízeních před obecnými soudy nebyl důsledkem (nesprávné) aplikace různých právních předpisů. Rozhodnutí vycházejí z ústavně konformně zjištěného skutkového stavu nalézacím soudem, který byl podrobně kvalifikován po právní stránce. Pro stručnost Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy srozumitelně vyložily, proč stěžovateli nevznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy a proč dovolání nenaplňovalo zákonný důvod jeho přípustnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší se k rozhodnutím podrobněji vyjadřovat, nýbrž poskytovat ochranu ústavně chráněným hodnotám, které v projednávané věci nebyly dotčeny.
Ústavní soud neshledal jediný důvod, proč by měl napadená rozhodnutí, která vydaly soudy v rámci své pravomoci a řádně je odůvodnily, rušit. Ústavní právo na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo (srov. např. usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3706/18).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu