ECLI:CZ:US:2019:4.US.1339.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1339/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti obchodní korporace Regionální centrum Olomouc s. r. o. se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1211/40b, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 26 Cdo 477/2018-724, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 10. 2017, č. j. 75 Co 92/2017-673, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 11. 2017, č. j. 75 Co 92/2017-693, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, a dále a) MUDr. Ivany Polzerové, b) Heleny Rulíškové a c) JUDr. Heleny Vrbové, jako vedlejších účastnic řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejším účastnicím zaplacení celkem částky 1 466 489 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání skončeného nájmu nebytových prostor, neboť jako nájemkyně předmět nájmu se souhlasem vedlejších účastnic (pronajímatelek) rekonstrukcí zhodnotila. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 15 C 273/2014-586, žalobě stěžovatelky částečně vyhověl. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), ve znění nadepsaného opravného usnesení, změnil citovaný rozsudek tak, že se žaloba zamítá v celém rozsahu, a uložil stěžovatelce jako neúspěšné žalobkyni povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v uplatnění jiných než zákonem předvídaných dovolacích důvodů (§241a odst. 1 o. s. ř.) a zavázal ji k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dříve, než se Ústavní soud začne zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí; v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu tohoto soudu tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (výklad obsahu nájemní smlouvy i práv a povinností z toho plynoucích, jakož i jejich soulad s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem), jak stěžovatelka v dovolání vyložila. Nejvyšší soud podle stěžovatelky učinil chybný závěr, že dovoláním je zpochybňována pouze správnost (úplnost) skutkových zjištění s odkazem na to, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladů projevu vůle, jde o skutkové zjištění. Nejvyšší soud rovněž nesprávně posoudil námitku nepředvídatelnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na ustanovení §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a zformalizován tak, aby se dovolací soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání a usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud skutečně uvedl, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe představují námitky směřující proti výkladu smluvních ujednání zpochybnění správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, nikoli předestření problematické právní otázky. Vypořádal také námitky stěžovatelky stran překvapivosti (nepředvídatelnosti) a nepřezkoumatelnosti odvolacího soudu. Jeho odůvodnění není v tomto ohledu co vytknout. Jiný názor stěžovatelky na právní či skutkové závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího; ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
V citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr byla ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu