ECLI:CZ:US:2019:4.US.1340.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1340/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem, sídlem kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava-Zábřeh, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. února 2018 č. j. 23 T 165/2015-508, za účasti Okresního soudu v Teplicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví napadeného usnesení Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud"), kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 23 T 165/2015 obžalován pro spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným usnesením okresní soud podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), věc postoupil Magistrátu města Teplice. Podle §136 odst. 3 trestního řádu napadené usnesení neobsahuje odůvodnění, neboť se státní zástupce vzdal práva podat stížnost a na písemném odůvodnění netrval.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
4. Ústavní stížnost vychází z předpokladu, že součástí práva na soudní ochranu je právo obžalovaného na vydání zprošťujícího rozhodnutí, jsou-li pro takový postup splněné podmínky. Toto právo měl okresní soud dle stěžovatele ignorovat. Tomuto názoru Ústavní soud nepřisvědčil. Podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny se lze práv podle čl. 36 Listiny (tedy i práva na "zprošťující rozhodnutí") domáhat jen "stanoveným postupem", jehož podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Dospěje-li ve věci rozhodující soud k závěru, že stíhané jednání je přestupkem, postoupí jej příslušnému správnímu orgánu. Zároveň je soudu umožněno usnesení o takovém postupu neodůvodňovat. K vydání zprošťujícího rozhodnutí je v takové situaci příslušný správní orgán a věc stěžovatele se tedy nachází ve stadiu, kdy o ní nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Výsledek řízení před správním orgánem přitom nelze předvídat, neboť zákon váže postoupení věci pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být žalovaný skutek posouzen jako přestupek. Jen orgán oprávněný projednávat přestupky může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu není tedy zatím namístě (totožně viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 479/05 nebo ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3047/10).
5. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj