ECLI:CZ:US:2019:4.US.136.19.1
sp. zn. IV. ÚS 136/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Pavla Macenauera a 2. Jarmily Macenauerové, zastoupených JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem, sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2018 č. j. 25 Co 320/2018-123 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. srpna 2018 č. j. 19 C 219/2016-111, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. srpna 2018 č. j. 19 C 219/2016-104, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. května 2018 č. j. 19 C 219/2016-99, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. května 2018 č. j. 19 C 219/2016-93, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. února 2018 č. j. 19 C 219/2016-87, spojené s návrhem na zrušení čl. V bodů 3 a 4 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále též práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelé současně s podanou ústavní stížností podle §74 zákona o Ústavním soudu spojují návrh na zrušení čl. V bodů 3 a 4 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb.").
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 2. 2018 č. j. 19 C 219/2016-87 byli vyzváni oba stěžovatelé, aby společně a nerozdílně ve lhůtě do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatili soudní poplatek za podání dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 10. 2017 č. j. 25 Co 256/2017-77, který činí podle položky 23 bod 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků 14 000 Kč.
4. Obvodní soud usnesením ze dne 4. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-93 zastavil řízení o dovolání stěžovatelů, a to z důvodu neuhrazení soudního poplatku za dovolání.
5. Stěžovatelé poté podáním ze dne 11. 5. 2018 (č. l. 95) částečně omezili své podané dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 25 Co 256/2017-77, když učinili předmětem dovolání pouze výrok I napadeného rozsudku v rozsahu 99 000 Kč, aby jejich poplatková povinnost za podané dovolání byla omezena na částku 7 000 Kč, kterou současně na účet soudu uhradili. V této souvislosti poukázali na to, že nadále vycházejí z toho, že nebyli povinní soudní poplatek za dovolání hradit, a odkázali na své podání ze dne 8. 2. 2018. Dále konstatovali, že v ostatním zůstává dovolání nezměněno. Zdůraznili, že současně v odvolací lhůtě proti usnesení na č. l. 93 (usnesení obvodního soudu, jímž bylo řízení o dovolání stěžovatelů zastaveno) zaplatili soudní poplatek za dovolání ve výši 7 000 Kč. Ze záznamu o složení soudního poplatku u příslušného peněžního ústavu vyplývá, že stěžovatelé soudní poplatek ve výši 7 000 Kč složili na účet obvodního soudu dne 15. 5. 2018.
6. Usnesením obvodního soudu ze dne 28. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-99 pak bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelům se podle §10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), vrací zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 7 000 Kč, neboť podle §9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích se k zaplacenému poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží.
7. Stěžovatelé podáním ze dne 18. 6. 2018 proti tomuto usnesení podali námitky, o nichž obvodní soud rozhodl usnesením ze dne 1. 8. 2018 č. j. 19 C 219/2016-104 tak, že usnesení obvodního soudu ze dne 28. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-99 se potvrzuje.
8. Podáním stěžovatelů ze dne 14. 8. 2018 (č. l. 108) stěžovatelé požádali o předložení spisu městskému soudu k rozhodnutí o opravném prostředku ze dne 4. 5. 2018 na č. l. 93, přičemž uvedli, že není pravdou, že by nebrojili proti usnesení na č. l. 93, jímž obvodní soud řízení o dovolání zastavil, neboť na toto usnesení reagovali svým podáním ze dne 11. 5. 2018, tedy v otevřené odvolací lhůtě, kde částečně omezili dovolání a současně v běžící odvolací lhůtě uhradili soudní poplatek za dovolání ve výši 7 000 Kč. Poukázali na to, že každý úkon účastníka je třeba posuzovat podle jeho obsahu, byť je nesprávně označen, přičemž tedy jejich podání - nazvané jako omezení dovolání a zaplacení soudního poplatku - musí být považováno za nesouhlas se zastavením dovolacího řízení.
9. Obvodní soud dále usnesením ze dne 30. 8. 2018 č. j. 19 C 219/2016-111 odmítl odvolání stěžovatelů ze dne 14. 8. 2018, směřující proti usnesení obvodního soudu ze dne 4. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-93, a rozhodl též tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání stěžovatelů před soudem prvního stupně. Rozhodl tak proto, že toto usnesení obvodního soudu ze dne 4. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-93 bylo stěžovatelům doručeno dne 9. 5. 2018, a to prostřednictvím datové schránky jejich právního zástupce, poslední den patnáctidenní lhůty k podání odvolání stěžovatelům připadl na den 24. 5. 2018. Odvolání stěžovatelů ze dne 14. 8. 2018, směřující proti uvedenému usnesení o zastavení řízení o dovolání stěžovatelů, však bylo podáno do datové schránky soudu až dne 14. 8. 2018. Obvodní soud proto aplikoval §204 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a podle §208 odst. 1 o. s. ř. opožděně podané odvolání stěžovatelů odmítl. O náhradě nákladů řízení o odvolání před soudem prvního stupně rozhodl podle §146 odst. 3 o. s. ř.
10. Městský soud k odvolání stěžovatelů usnesením ze dne 17. 10. 2018 č. j. 25 Co 320/2018-123 potvrdil usnesení obvodního soudu ze dne 30. 8. 2018 č. j. 19 C 219/2016-111 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud shledal, že v žádném případě z textu podání stěžovatelů ze dne 11. 5. 2018 (č. l. 95) nelze seznat, že by tímto stěžovatelé podávali odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 4. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-93, jímž tento soud řízení o dovolání stěžovatelů pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání zastavil. Jestliže pak stěžovatelé obvodnímu soudu adresovali své podání ze dne 14. 8. 2018 na č. l. 108, jímž žádají o předložení spisu odvolacímu soudu k rozhodnutí o opravném prostředku ze dne 4. 5. 2018, městský soud konstatoval, že z obsahu tohoto podání za použití §41 odst. 2 o. s. ř. lze dovodit, že jím stěžovatelé míní odvolání proti usnesení obvodního soudu, jímž bylo řízení o dovolání zastaveno. Jednoznačně totiž z textu tohoto podání plyne, že stěžovatelé požadují, aby obvodní soud předložil spis městskému soudu k rozhodnutí o opravném prostředku stěžovatelů proti usnesení obvodního soudu ze dne 4. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-93. Konstatoval-li proto v nastalé situaci obvodní soud, že toto podání stěžovatelů je opožděné podle §204 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §208 odst. 1 o. s. ř, neboť usnesení, jímž bylo řízení o dovolání stěžovatelů zastaveno, bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 9. 5. 2018, přičemž patnáctidenní odvolací lhůta proti tomuto usnesení uplynula dne 24. 5. 2018, a stěžovatelé předmětné podání podali dne 14. 8. 2018, jeho závěr městský soud považuje za zcela správný. Opakované námitky stěžovatelů jako odvolatelů v rámci odvolání stran skutečnosti, že nikdy nebyli povinni platit soudní poplatek za dovolání, resp. že posléze proti usnesení obvodního soudu, jímž bylo dovolací řízení zastaveno, brojili včas a řádně podaným odvoláním, proto nejsou relevantní, neboť ze spisu neplynou.
II.
Argumentace stěžovatelů
11. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti po shrnutí skutkového stavu zejména konstatují, že mají za to, že jejich podání, kterým omezili rozsah dovolání a současně zaplatili odpovídající soudní poplatek, musí být vykládáno v souladu s §41 odst. 2 o. s. ř., že každý úkon (účastníka) posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Omezení dovolání a zaplacení soudního poplatku za dovolání musí být považováno za nesouhlas se zastavením dovolacího řízení. Pokud by si jejich právní zástupce uvědomil všechny souvislosti, které mohou vyplynout z různých výkladů přechodných ustanovení k novele zákona o soudních poplatcích, mohl omezení dovolání formulovat jako odvolání proti usnesení o zastavení dovolacího řízení a uvést výhradu následné žádosti o vrácení zaplaceného soudního poplatku z dovolání ve výši 7 000 Kč. Byl by tak explicitně vyjádřen nesouhlas se zastavením řízení a ve výsledku by věc musela být postoupena městskému soudu, jak k tomu došlo po podání stěžovatelů ze dne 14. 8. 2008. Je nepochybné, že městský soud by stejně potvrdil usnesení obvodního soudu, protože přechodná ustanovení k novele zákona o soudních poplatcích vykládá v neprospěch stěžovatelů. Stěžovatelé dále argumentují stran posouzení ústavnosti přechodných ustanovení čl. VI zákona č. 296/2017 Sb. a stran posouzení možnosti dispozice dovolatelů omezit dovolání po vydání usnesení o zaplacení soudního poplatku za dovolání podle platného znění zákona o soudních poplatcích, přičemž v této souvislosti též uvádí, že v jejich případě jsou splněny podmínky uvedené v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
Vyjádření účastníka a replika stěžovatelů
12. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu a Ministerstvu spravedlnosti. Dále si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu.
13. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že ačkoliv ústavní stížnost směřuje proti usnesení městského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o odmítnutí odvolání stěžovatelů, dovoluje si poznamenat, že toto odvolání směřovalo proti usnesení ze dne 4. 5. 2018, jímž bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatelů z důvodu neuhrazení soudního poplatku za dovolací řízení. Stalo se tak v době předcházející vydání nálezů sp. zn. I. ÚS 1415/18 a IV. ÚS 3283/18.
14. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Protože bylo poučeno o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává, nebylo s ním již dále v posuzované věci jednáno.
15. Stěžovatelé v replice na vyjádření městského soudu uvedli, že z vyjádření městského soudu vyrozuměli, že městský soud uznává, že stěžovatelé nebyli povinni platit soudní poplatek z podaného dovolání. Předmětem ústavní stížnosti však je více otázek, které jsou spojeny se zastavením dovolacího řízení, jejichž zodpovězení může vést až k situaci, že bude vhodné, aby Ústavní soud vyhověl návrhu na zrušení části právního předpisu, protože otázky vztahu nezaplacení soudního poplatku v důsledku návrhu na změny žaloby či omezení rozsahu opravného prostředku nejsou řešitelné bez výslovné právní úpravy. Nálezy Ústavního soudu, které cituje městský soud, se věcí zabývaly pouze z pohledu poplatkové povinnosti v odvolacím řízení, ale neřešily otázku, zda nově stanovená poplatková povinnost se vztahuje i na řízení zahájená před účinností zákona č. 296/2017 Sb.
IV.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
16. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejich práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
18. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
19. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní soud předně konstatuje, že jedinými právně relevantními otázkami v posuzované věci je jednak to, zda obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když posoudily podání stěžovatelů (sub 5) ze dne 11. 5. 2018 (č. l. 95 soudního spisu obvodního soudu) tak, že se nemůže formálně ani materiálně jednat o odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 4. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-93 a jednak to, když posoudily podání stěžovatelů (sub 8) ze dne 14. 8. 2018 (č. l. 108 soudního spisu obvodního soudu) tak, že se jedná obsahově o odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 4. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-93, nicméně že toto odvolání je podáno beznadějně zpozdile podle §204 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §208 odst. 1 o. s. ř, pročež je nutné jej odmítnout. Na posouzení těchto otázek je vymezeno řízení o podané ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Je tedy nutno hned úvodem jednoznačně shledat, že námitky stěžovatelů, že nikdy nebyli povinni platit soudní poplatek za dovolání a že právní úprava zákona o soudních poplatcích, resp. zákona č. 296/2017 Sb. je neústavní, nejsou relevantní, neboť na těchto otázkách posuzovaná věc vůbec nestojí, jak ostatně vyplývá z celé chronologie věci shrnuté výše v tomto usnesení, pročež Ústavní soud konstatuje, že posuzování těchto nastíněných otázek stěžovatelů by bylo v rámci řízení o této ústavní stížnosti zcela nadbytečné.
21. Ústavní soud po důkladném seznámení se s předloženým soudním spisem, zejména s podáním stěžovatelů ze dne 11. 5. 2018 (č. l. 95 soudního spisu obvodního soudu) a podáním stěžovatelů ze dne 14. 8. 2018 (č. l. 108 soudního spisu obvodního soudu) a po právním posouzení věci konstatuje, že na argumentaci obecných soudů tak, jak je uvedena v napadeném usnesení městského ze dne 17. 10. 2018 č. j. 25 Co 320/2018-123 a usnesení obvodního soudu ze dne 30. 8. 2018 č. j. 19 C 219/2016-111 a jak je shrnuta v bodech 9 a 10 tohoto usnesení, stejně tak na procesním postupu obecných soudů neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Napadená usnesení obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], a z nich vyplývající závěr, že podání stěžovatelů ze dne 11. 5. 2018 (č. l. 95 soudního spisu obvodního soudu) není odvoláním proti usnesení obvodního soudu ze dne 4. 5. 2018 č. j. 19 C 219/2016-93, a naopak podání stěžovatelů ze dne 14. 8. 2018 (č. l. 108 soudního spisu obvodního soudu) tímto odvoláním je, nicméně, že toto bylo podáno opožděně, pročež je nutné jej odmítnout, je nejen zcela ústavně konformní, ale též zákonné a správné.
22. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i povinnost podat návrh (v daném případě odvolání) v zákonem stanovené lhůtě, o čemž byli stěžovatelé poučeni. Tuto lhůtu však stěžovatelé v nyní přezkoumávané věci zmeškali, za což musí nést výše rozvedené procesní následky.
23. Stejně tak nelze v daném případě postupovat cestou aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak se mylně domnívají stěžovatelé. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatelům poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku.
24. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Společně s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení výše uvedených ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. (srov. sub 2). Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu, neboť tím tento návrh ztrácí svůj základ. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
26. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud tedy odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu