ECLI:CZ:US:2019:4.US.1366.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1366/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, P. O. Box 51, Znojmo, zastoupeného JUDr. Michalem Marinim, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 7 Tdo 301/2019-2112, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2018 č. j. 11 To 269/2018-2058 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. dubna 2018 č. j. 9 T 76/2017-1965, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 4. 2019 a doplněna kvalifikovaným podáním advokáta dne 20. 6. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu shledán vinným ze spáchání: pod bodem I) přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku poskytnutého spoluobžalované H. Š., pod bodem II) přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku se spoluobžalovanou H. Š., a pod bodem III) pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. Přečinu bod bodem I) se dopustil - stručně řečeno - tím, že v květnu roku 2014 přesvědčil obžalovanou Š., aby poukázala na jím určený účet finanční prostředky, které měla svěřeny obchodní společností Provident Financial s.r.o. (dále jen "společnost Provident") k výplatám půjček z uzavřených smluv a od klientů jako splátky půjček. Obžalovaná Š. si takto ponechala celkem částku 80 500 Kč, kterou nevyúčtovala a tyto prostředky poukázala stěžovateli, který prostředky nevrátil a užil pro svou potřebu. Přečinu pod bodem II) se stěžovatel - stručně řečeno - dopustil tím, že v červnu roku 2014 spolu s obžalovanou Š. se záměrem zakrýt škodu, kterou způsobili zpronevěřením prostředků společnosti Provident, uzavřeli fiktivní smlouvy o zápůjčce finančních prostředků s poškozenými M., Ch., M. a T., a to bez jejich vědomí. Osobní údaje těchto osob stěžovatel získal nezjištěným způsobem v nezjištěné době, přičemž stěžovatel a obžalovaná vyplnili formuláře smluv o zápůjčce, nechali smlouvy schválit a obžalovaná Š. neprovedla výplatu peněz, čímž poškozené vystavili nebezpečí vymáhání peněžních prostředků z uzavřených smluv. Pokračujícího zločinu pod bodem III) se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - tím, že od prosince 2012 do dubna 2015 na různých místech v České republice a Slovenské republice částečně pod smyšlenou identitou využíval důvěřivosti poškozených, se kterými se seznamoval osobně a prostřednictvím sociálních sítí, a vylákával z nich půjčky s vědomím, že vzhledem ke své ekonomické situaci nebude moci svým závazkům dostát. Dále pod nepravdivými přísliby zaměstnání či dodání zboží a služeb vylákával finanční plnění a objednával si služby s vědomím, že i tyto závazky nebude moci splnit. Konkrétně v 15 popsaných útocích způsobil 13 poškozeným celkovou škodu ve výši 644 796 Kč. Za uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest propadnutí věci (mobilního telefonu, flash disků a paměťových karet) a byla mu uložena povinnost nahradit škodu poškozeným. Obžalované Š. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a dále trest propadnutí věci (mobilních telefonů).
3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. K námitkám stěžovatele krajský soud shrnul, že jsou opakováním a rozvinutím dříve uplatněných námitek směřujících proti procesnímu postupu okresního soudu, se kterými se však okresní soud náležitě a přesvědčivě vypořádal, přičemž krajský soud se sám ke konkrétním procesním námitkám také vyjádřil a uvedl, proč jim nelze přisvědčit. Krajský soud uvedl, že hlavním usvědčujícím důkazem u bodů I) a II) rozsudku okresního soudu je výpověď spoluobžalované Š. a u bodu III) výpovědi jednotlivých poškozených. Za takové důkazní situace je nutné, aby se soudy důkladně zabývaly obhajobou obžalovaného a velmi pečlivě hodnotily výpověď spoluobžalované a svědecké výpovědi poškozených, přičemž z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že okresní soud všem těmto důkazům věnoval náležitou pozornost, hodnotil je nejen jednotlivě, ale i ve všech vzájemných souvislostech a vypořádal se se všemi relevantními skutečnostmi. Své úvahy okresní soud velmi podrobně a přesvědčivě v odůvodnění rozsudku rozvedl. Námitky stěžovatele proti výpovědi spoluobžalované Š. jsou liché, když spoluobžalovaná přesvědčivě popsala jednání stěžovatele a její věrohodnost není snižována tím, že se před spácháním trestného jednání svěřovala stěžovateli s osobními problémy. Obžalovaná Š. vyloučila, že by si od stěžovatele půjčovala finanční prostředky, jak ten tvrdil, když to je v rozporu nejen s její výpovědí, ale také s objektivními zjištěními k majetkovým poměrům stěžovatele v rozhodné době. Z výpovědí svědků a z obsahu trestních spisů týkajících se předchozí trestné činnosti stěžovatele je zjevné, že stěžovatel má výborné manipulační a přesvědčovací schopnosti, což podporuje pravdivost výpovědi obžalované týkající se toho, jak se její vztahy se stěžovatelem vyvíjely. Výpověď spoluobžalované je podporována také listinnými důkazy, a to emailovou korespondencí, zprávami bank a sděleními společnosti Provident. K činu uvedenému pod bodem II) rozsudku krajský soud doplnil, že se sice z provedených důkazů nabízí, že osobní údaje poškozeného Ch. měla k dispozici spíše obžalovaná, avšak z výpovědí poškozených M. i M. vyplynulo, že jejich osobní údaje měl k dispozici bezesporu stěžovatel. Tím bylo spolehlivě prokázáno, že při jednání uvedeného pod bodem II) rozsudku oba jednali společně a úmyslně. Za neprokázaný nelze považovat ani skutek k poškozenému T., když ten je (i bez svědecké výpovědi tohoto poškozeného) prokázán dalšími důkazy, např. sdělením společnosti Provident, smlouvou o zápůjčce, záznamem o šetření k předmětné smlouvě aj. Námitky stěžovatele směřující ke znevěrohodnění výpovědi spoluobžalované Š. nejsou důvodné, kdy zatímco soudy hodnotí důkazy ve vzájemných souvislostech, stěžovatel vytrhává jednotlivé části výpovědi spoluobžalované z kontextu. Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil také s právní kvalifikací uvedených trestných činů a s výrokem o trestu, což podrobně odůvodnil. Uložený trest nelze považovat za nezákonný, neboť nejsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Datum vyhlášení prvého odsuzujícího rozsudku, k němuž by měl být dán vztah souhrnnosti, tj. 3. 10. 2013 (rozsudek okresního soudu sp. zn. 14 T 30/2013), je dnem ukončujícím souběh trestných činů. Stěžovatel se však nyní projednávaných trestných činů dopustil po tomto datu, pročež je nutno uložit samostatný trest.
4. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud předně uvedl, že uplatněné skutkové námitky stěžovatele nelze podřadit pod uplatněný (ani pod žádný jiný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 trestního řádu. Svými námitkami se stěžovatel snažil nastínit vlastní skutkovou verzi děje tak, aby vyzníval v jeho prospěch. Takové námitky se však s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zcela míjí. Nejvyšší soud nemohl do skutkových zjištění soudů zasáhnout, neboť neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Naopak soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Okresní soud dostatečně odůvodnil, proč přisvědčil výpovědi spoluobžalované Š., její věrohodností se zabýval a své úvahy obšírně rozvedl i krajský soud. Pod uplatněný dovolací důvod lze naopak podřadit námitku týkající se neuložení souhrnného trestu, avšak s touto námitkou se nelze ztotožnit. Stěžovatel svou argumentaci vytrhl z kontextu, když poukazoval na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 19 T 1/2015, z něhož dovozoval, že měl být aplikován §43 odst. 2 trestního zákoníku a uložen souhrnný trest. Uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl stěžovateli uložen souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu mimo jiné z rozsudku okresního osudu ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. 14 T 30/2013. Nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil mezi zmiňovanými dvěma odsouzeními a v takovém případě je nutno zdůraznit, že odsuzujícím rozsudkem dle §43 odst. 2 trestního zákoníku se rozumí první odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele. Jestliže tedy stěžovatel spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku okresního soudu (z roku 2013), nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je vyloučeno. Nadto se touto námitkou stěžovatele zabývaly okresní soud i krajský soud a zcela správně se s ní vypořádaly. S jistou mírou benevolence lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku týkající se nedostatečnosti popisu skutku pod bodem I), kde má absentovat vyjádření subjektivní stránky trestného činu. V popisu skutku je přitom uvedeno, že stěžovatel spoluobžalovanou k protiprávnímu jednání "přesvědčil", což je akceptovatelná forma vyjádření návodu. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že si obviněný musel být vědom skutečnosti, že se jednalo o peněžní prostředky společnosti Provident, když sám obžalované vnuknul myšlenku, aby mu prostředky právě této společnosti půjčila. K námitce stěžovatele týkající se toho, že u bodu II) rozsudku okresního soudu nelze z rozhodnutí seznat, koho měli pácháním protiprávního jednání uvést v omyl, Nejvyšší soud poznamenal, že skutek šlo popsat výstižněji, avšak namítaná skutečnost z popisu implicitně vyplývá. Pro danou věc není rozhodné, že poškození Ch., M. a T. nebyli nalezeni v databází společnosti Provident jako klienti, neboť bylo prokázáno, že fiktivní smlouvy s jejich údaji byly předloženy ke schválení této společnosti. Stěžovatel a spoluobžalovaná nemohli předpokládat, z jakých důvodů nebudou později tyto smlouvy evidovány a k exekučnímu vymáhání po poškozených mohlo reálně dojít. Újma poškozeným tak byla způsobena. K námitce stěžovatele, že nebylo zjištěno, kdo poskytl osobní údaje poškozených k vyplnění fiktivních smluv, Nejvyšší soud dodal, že z provedeného dokazování bez pochyby vyplynulo, že osobní údaje poškozených M. a M. měl k dispozici stěžovatel. Ačkoli nebyl zjištěn přesný zdroj osobních údajů poškozených Ch. a T. a není tak jasné, který ze spoluobžalovaných se na opatření osobních údajů podílel, je zásadní, že tyto údaje opatřeny byly, byly zneužity, a to společným a úmyslným jednáním obou spoluobžalovaných.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v průběhu celého trestního řízení k němu bylo přistupováno nestandardním způsobem, kdy z důvodu jeho dřívějších odsouzení na něj bylo nahlíženo automaticky jako na pachatele. Vina stěžovatele přitom nebyla prokázána nade vši pochybnost, a to zejména u skutků uvedených v rozsudku okresního soudu pod bodem I) a II), kde je jeho vina prokazována pouze z výpovědi spoluobžalované Š. Ačkoli to byla právě spoluobžalovaná Š., kdo páchal trestnou činnost, byla její výpověď vzata za věrohodnou a tvrzení stěžovatele byla vnímána jako účelová. Na výpověď spoluobžalovaného, který se snaží eliminovat svoji trestní odpovědnost, je přitom vždy nutno nahlížet obezřetně, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575). Okresní soud zcela ignoroval skutečnost, že spoluobžalovaná Š. vypovídala v úmyslu vyvinit se z trestné činnosti a veškerou odpovědnost nepravdivě přenést na stěžovatele.
6. Popis skutku uvedeného pod bodem I) rozsudku okresního soudu není dostatečný, když neobsahuje všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nepopisuje totiž subjektivní stránku vytýkaného trestného činu u stěžovatele, tj. úmyslné zavinění, když v popisu není vyjádřeno, že by věděl o tom, že finanční prostředky, které mu obžalovaná Š. zaslala, patřily společnosti Provident. Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu přitom nebylo prokázáno, když obžalovaná Š. vypověděla, že stěžovatel od ní chtěl půjčit peníze, a naopak neuvedla, že by ji stěžovatel naváděl, kde má peníze získat, zda má jít o soukromé zdroje, o půjčku, krádež či zpronevěru. Nadto obžalovaná Š. uvedla, že finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které zaslala na účet stěžovatele dne 2. 5. 2014, byly jejími finančními prostředky. I u dalších částek ve výši 28 500 Kč a 32 000 Kč nelze s jistotou říci, zda jde o prostředky společnosti Provident nebo vlastní prostředky spoluobžalované Š. Účastenství stěžovatele na zpronevěře finančních prostředků společnosti Provident tak nebylo prokázáno. K vině stěžovatele nebyl v řízení proveden žádný důkaz. Dále u skutku pod bodem II) rozsudku okresního soudu se také soudy přes stěžovatelovy námitky nezabývaly tím, kdo předmětné smlouvy vyplnil, kde tato osoba získala osobní údaje a kdo páchal trestný čin. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení namítal, že spoluobžalované osobní údaje nepředal, minimálně ve vztahu k poškozenému T. nevyplývá, že by vůbec mohl mít jeho osobní údaje k dispozici.
7. V právní větě rozsudku okresního soudu je uvedeno, že stěžovatel společným jednáním se spoluobžalovanou Š. "jinému způsobili vážnou újmu na právech tím, že uvedli někoho v omyl". Ze skutkové věty výroku rozsudku však není zřejmé, koho uvedli v omyl. Lze pouze hádat, že tím subjektem byla společnost Provident, avšak se skutkovou větou nekoresponduje informace uvedená okresním soudem na str. 16 rozsudku, že společnost Provident nedohledala klienty M. Ch., M. M. a R. T. Pokud společnost Provident tyto osoby nedohledala a ani neevidovala jako své klienty, pak logicky ohledně těchto osob nemohl stěžovatel se spoluobžalovanou Š. společnost Provident uvést v omyl.
8. Při hodnocení skutků uvedených pod bodem III) rozsudku okresního soudu se okresní soud dopustil porušení zásady in dubio pro reo, když nepřihlédl k vysvětlením jednotlivých kroků stěžovatele poskytnutým jím a jeho obhájcem. Jednotlivé důkazy neprokazují vinu stěžovatele a netvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů. Byly shromažďovány pouze důkazy v neprospěch stěžovatele a stejně tak byly hodnoceny. Spisový materiál neobsahuje jediný přímý důkaz o vině stěžovatele a důkazy o vině svědčí až poté, co si soud sám tendenčním výkladem některé skutečnosti domyslel a dotvořil.
9. Obecné soudy dále postupovaly nezákonně při ukládání trestu stěžovateli, když nerespektovaly jednoznačné znění §43 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovateli byl namísto souhrnného trestu uložen trest úhrnný navzdory jednoznačnému znění zákona. Podle výkladu §43 odst. 2 trestního zákoníku zaujatého Nejvyšším soudem ve stanovisku trestního kolegia ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. Tpjn 301/2010 přichází v úvahu uložení souhrnného trestu i ve vztahu k dřívějšímu rozsudku, jímž soud již uložil jiný souhrnný trest anebo upustil od uložení souhrnného trestu. Skutečnost, že předchozím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 19 T 1/2015 byl uložen stěžovateli souhrnný trest, nijak nebrání tomu, aby i v tomto případě byl uložen trest souhrnný. Trestné činy, které jsou předmětem tohoto řízení, měly být spáchány v období od prosince roku 2012 do dubna roku 2015, tudíž podle §43 odst. 2 trestního zákoníku měl být uložen souhrnný trest, neboť okresní soud odsuzoval pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 19 T 1/2015). V důsledku opomenutí obecných soudů uložit souhrnný trest byl stěžovateli uložen trest neúměrně vysoký vycházející ze zásady kumulační, která však není v souladu s trestním zákoníkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Po přezkoumání napadených rozhodnutí musí Ústavní soud v prvé řadě poukázat na to, že veškeré v ústavní stížnosti uplatněné námitky byly obecnými soudy stěžovateli vysvětleny a zcela uspokojivě vypořádány. Výpověď spoluobžalované Š. byla podrobně hodnocena a důvody, proč jí obecné soudy přisvědčily a označily ji za věrohodnou, jsou rozebrány ve všech třech napadených rozhodnutích. Ostatně stěžovatel ke znevěrohodnění této výpovědi argumentuje toliko tím, že spoluobžalovaná měla motivaci vypovídat účelově, aby se sama vyvinila, pročež měla být její věrohodnost v souladu s judikaturou Ústavního soudu podrobena o to přísnějšímu hodnocení. Právě této povinnosti však obecné soudy dostály, když tuto výpověď hodnotily v souvislostech celého případu a dalších provedených důkazů. Klíčové přitom je, že výpověď spoluobžalované je v souladu s dalšími provedenými listinnými důkazy a že také koresponduje s dalšími výpověďmi svědků a poškozených (zejména stran osobnosti stěžovatele), kteří již na vyvinění spoluobžalované nijak zainteresováni nebyli.
14. K námitkám týkajícím se toho, že v popisu skutku uvedeného pod bodem I) rozsudku okresního soudu absentuje popis subjektivní stránky trestného činu a dále že u skutku pod bodem II) rozsudku okresního soudu se soudy nezabývaly tím, kdo předmětné smlouvy vyplnil, kde tato osoba získala osobní údaje a kdo páchal trestný čin, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 4 tohoto usnesení), když tyto byly zcela správně a uspokojivě vypořádány (neboť tyto v ústavní stížnosti uplatněné námitky byly také zcela identicky uplatněny v dovolání) a Ústavní soud by při jejich samostatném vypořádání toliko opakoval, co již bylo soudy v této věci vyřčeno.
15. Stěžovatel dále namítl, že ze skutkové věty výroku rozsudku však není zřejmé, koho uvedli v omyl a lze pouze hádat, že tím subjektem byla společnost Provident. Krom toho, že k této námitce lze opět plně odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který ji uspokojivě vypořádává, Ústavní soud doplňuje, že z právní a skutkové věty spolu s odůvodněním rozsudku okresního soudu lze naopak zcela jednoznačně seznat, že u posuzovaného přečinu poškození cizích práv podle §181 trestního zákoníku došlo ke způsobení vážné újmy vyjmenovaným poškozeným tím, že byla uvedena v omyl společnost Provident předložením fiktivních smluv. Přestože - jak uvedl Nejvyšší soud - z nerozhodných důvodů poté nedošlo k zaevidování poškozených jako klientů společnosti Provident, podstatné ve věci je, že k vyplnění a předložení fiktivních smluv za užití osobních údajů poškozených společnosti Provident prokazatelně došlo, čímž již byla naplněna skutková podstata daného trestného činu.
16. K námitkám týkajícím se skutku III) rozsudku okresního soudu nelze uvést nic konkrétního, neboť tyto námitky pouze v té nejobecnější rovině tvrdí porušení zásady in dubio pro reo a konstatují, že soudy provedené důkazy shromažďované výlučně v neprospěch stěžovatele hodnotily tendenčně a domýšlely si některé skutečnosti. Po přezkoumání rozsudku okresního soudu musel Ústavní soud učinit opačný závěr, že provedené důkazy i skutkové závěry, ke kterým soud dospěl, jsou pečlivě popsány a logicky a ve vzájemných souvislostech hodnoceny. Kdyby stěžovatel obecně namítané pochybnosti měl ve vztahu k nějaké konkrétní skutečnosti v rozsudku okresního soudu, jistě by takové pochybení do svého podání zahrnul.
17. K poslední a taktéž opakující se námitce stěžovatele, že ve věci došlo k porušení zákona neuložením souhrnného trestu, Ústavní soud shledal, že buďto stěžovatel nechápe základní zásady pro ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 trestního zákoníku nebo se snaží změnit zcela konzistentní a desítky let ustálený výklad tohoto ustanovení. Na pomyslné časové ose je nutno si představit ve směru zleva doprava vedle sebe skutky A a B, následně odsouzení pro skutek A rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. 14 T 30/2013, poté skutek C, který představuje nyní posuzovanou trestnou činnost [pácháno v roce 2014 a 2015, přičemž u skutku III) jako u pokračujícího trestného činu je skončeno právě až v roce 2015], poté odsouzení pro skutek B a zároveň uložení souhrnného trestu pro skutky A a B rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 19 T 1/2015, a konečně odsouzení pro nyní posuzovanou trestnou činnost rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 9 T 76/2017. Souhrnný trest se ukládá toliko při vícečinném souběhu trestných činů a takový souběh je přerušen prvním odsouzením ve věci. Pomyslnou "dělicí čáru" tudíž v případě stěžovatele představuje právě rozsudek okresního soudu ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. 14 T 30/2013, kdy další po něm páchaná trestná činnost již není a nemůže být v souběhu s trestnou činností páchanou před tímto rozsudkem, ale je recidivou (srov. zejména komentář k trestnímu zákoníku Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 581). Souhrnný trest tak v této věci nebyl uložen v souladu se zákonem a ani v tomto ohledu se obecné soudy nedopustily jakéhokoli zásahu do práv stěžovatele.
18. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu