ECLI:CZ:US:2019:4.US.1388.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1388/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Sláčíka, zastoupeného JUDr. Evou Pavlíčkovou, advokátkou, sídlem Hluboká 1366, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2019 č. j. KSBR 54 INS 1850/2019-A-7, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a N. J., zastoupené opatrovnicí R. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, a to pro případ, že by nebylo přípustné odvolání ani žaloba pro zmatečnost (k tomu viz níže).
2. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k návrhu vedlejší účastnice (jako dlužnice) mj. rozhodl, že se zjišťuje její úpadek (výrok I), že úpadek bude řešen oddlužením (výrok II) a že insolvenčním správcem se ustanovuje obchodní společnost EF Insolvence v. o. s. (výrok III).
3. Jak bylo dále zjištěno z ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku, výroky I a II tohoto usnesení napadl stěžovatel odvoláním, které však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 7. 2019 č. j. 4 VSOL 241/2019-A-20 odmítl podle §218 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že není objektivně přípustné [§141 odst. 1, §397 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 5. 2019)].
4. Dále stěžovatel proti danému usnesení krajského soudu podal dne 5. 4. 2019 žalobu pro zmatečnost, kterou doplnil podáním ze dne 25. 4. 2019. O této žalobě však dosud nebylo rozhodnuto.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvádí, že z důvodu právní opatrnosti podal odvolání, i když zákon podání tohoto opravného prostředku neumožňuje, a že z důvodu právní jistoty podal žalobu pro zmatečnost. A i když si je vědom, že nevyčerpání opravných prostředků způsobuje nepřípustnost ústavní stížnosti, současně obě tato podání mohou být odmítnuta a v takovém případě by zmeškal lhůtu k podání ústavní stížnosti.
6. V této souvislosti upozorňuje, že odvolání podal po konzultaci s krajským soudem, neboť tento soud si byl vědom vydání vadného rozhodnutí, ale nebyl schopen je sám odstranit, přičemž nemůže ani v insolvenčním řízení pokračovat, neboť zde není osoby, která by mohla za vedlejší účastnici omezenou ve svéprávnosti bez souhlasu opatrovnického soudu jednat. Existuje i riziko odmítnutí žaloby pro zmatečnost, jelikož není zcela zřejmé, zda lze důvody, pro které je rozhodnutí napadáno, subsumovat pod zákonem stanovené tzv. zmatečnostní důvody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Jak již bylo výše zmíněno, stěžovatel napadl citované usnesení krajského soudu žalobou pro zmatečnost, o níž však dosud rozhodnuto nebylo. Vzhledem k tomu, že řízení o daném mimořádném opravném prostředku dále probíhá, nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Argumentuje-li stěžovatel tím, že jím podaná žaloba pro zmatečnost může být odmítnuta (tedy že nemusí jít o prostředek podle §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud nevidí důvod, proč by měl - v rozporu se zásadou minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných - předjímat výsledek probíhajícího (zmatečnostního) řízení, a ani proč by měl vyčkávat jeho skončení. Ukáže-li se, že podaná žaloba pro zmatečnost nepředstavovala prostředek podle výše citovaných ustanovení, může stěžovatel podat proti napadenému usnesení krajského soudu ústavní stížnost znovu. Lhůtu pro její podání totiž v takovém případě nelze odvíjet od doručení napadeného rozhodnutí, neboť by se neslučovala s právem stěžovatele na přístup k Ústavnímu soudu, aby tento soud nejprve ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následně jako opožděnou podle §41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj