ECLI:CZ:US:2019:4.US.1394.18.2
sp. zn. IV. ÚS 1394/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace VALC LEGAL, a. s., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, č. j. 20 Cdo 4240/2017-124, Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2017, č. j. 12 Co 283/2016-104, a Městského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2016, č. j. 26 EXE 4147/2015-54, a dále proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 20 Cdo 1587/2017-143, Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2016, č. j. 20 Co 605/2015-120, a Městského soudu v Brně ze dne 15. října 2015, č. j. 111 EXE 883/2014-87, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka (dříve KOMETA ZS a. s. Brno) se na Ústavní soud během jednoho týdne obrátila se dvěma ústavními stížnostmi zapsanými pod sp. zn. IV. ÚS 1394/18 a III. ÚS 1479/18, které směřují proti rozhodnutím obecných soudů ve dvou exekučních věcech. Exekuce jsou vedeny pro vymožení pohledávek vedlejšího účastníka (oprávněného) za stěžovatelkou (povinnou), které byly vedlejšímu účastníku v soudních řízeních (za různá rozhodná období) přiznány z titulu bezdůvodného obohacení, jež stěžovatelka získala užíváním nemovitostí ve vlastnictví vedlejšího účastníka (areál brněnského zimního stadionu "Za Lužánkami") bez právního důvodu.
Jelikož se obě věci týkají stejných účastníků řízení i vedlejšího účastníka, rozhodlo plénum Ústavního soudu v zájmu hospodárnosti řízení usnesením ze dne 11. 9. 2018, č. j. IV. ÚS 1394/18-34, o spojení věcí a jejich společném projednání IV. senátem pod sp. zn. IV. ÚS 1394/18. Argumentační linie ústavních stížností se nicméně pro každé exekuční řízení částečně různí pro odlišné dílčí okolnosti; proto Ústavní soud rozděluje pro přehlednost odůvodnění projednávané věci na dvě samostatné části.
Předně Ústavní soud předesílá východiska platná pro obě ústavní stížnosti. Po posouzení obsahu ústavních stížností dospěl Ústavní soud k závěru, že byly podány včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obě stížnosti jsou též přípustné ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; jsou však zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby přezkoumával rozhodovací činnost obecných soudů ve stejném rozsahu, jak učinily soudy v řízeních o stěžovatelkou podaných dovoláních či odvoláních, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil městský soud v řízeních o stěžovatelkou podaných návrzích na zastavení exekuce, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatelka argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (opakování námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ze shora předestřených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavních stížností je zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však nabídla ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení základních práv.
A. Ústavní stížnost ze dne 20. 4. 2018
Městský soud v Brně (dále též "městský soud") zamítl výrokem II usnesení ze dne 22. 1. 2016, č. j. 26 EXE 4147/2015-54, návrh stěžovatelky na zastavení exekuce vedené k vymožení pohledávky vedlejšího účastníka ve výši 543 993,60 Kč s příslušenstvím. Nepřisvědčil tak námitkám stěžovatelky stran nedostatků materiální vykonatelnosti exekučního titulu ani promlčení celého vymáhaného nároku. Uvedený výrok byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") ze dne 22. 3. 2017, č. j. 12 Co 283/2016-104. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu odmítl usnesením ze dne 3. 10. 2017, č. j. 20 Cdo 4240/2017-124, pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo souladné s ustálenou rozhodovací praxí.
Exekuční titul je podle stěžovatelky materiálně nevykonatelný, neboť není srozumitelné a přesně určitelné, v jaké části má být výrok nalézacího soudu vykonatelný, jestliže byl částečně zrušen Nejvyšším soudem. Stěžovatelka zpochybňuje závěr obecných soudů, podle kterého rozsah vykonatelnosti výroku lze určit i za pomoci odůvodnění exekučního titulu, případně navazujících soudních rozhodnutí. V tomto posouzení, i v otázce posouzení námitky promlčení (občanskoprávní vs. obchodněprávní režim závazku), nedaly obecné soudy stěžovatelce za pravdu, čímž měly porušit její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v konečném důsledku též právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Jak již Ústavní soud uvedl výše, polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy již citované námitky vypořádaly a přesvědčivým způsobem odůvodnily; Ústavní soud proto není v pozici, aby jejich závěry přehodnocoval, a nepovažuje ani za nutné je obsáhleji rekapitulovat.
Odůvodnění je nedílnou součástí rozhodnutí a exekučním titulem není rozhodnutí městského soudu samo o sobě, byla-li vedena navazující řízení odvolací, případně i dovolací. Skutečnost, že vykonatelnost rozhodnutí je z výroku seznatelná až ve spojení s odůvodněním, sama o sobě nezakládá neurčitost a nesrozumitelnost exekučního titulu. Všechny tři soudní instance v napadených rozhodnutích přesvědčivě demonstrují, jak snadný je výpočet vykonatelné části výroku exekučního titulu, která nebyla Nejvyšším soudem zrušena.
Nejvyšší soud zrušil exekuční titul v marginální části týkající se počátku rozhodného období. Jestliže bylo známo období, za něž vedlejší účastník bezdůvodné obohacení žaloval, včetně obvyklé nájemní ceny za roční užívání předmětných pozemků, pak z toho logicky plyne, zrušil-li Nejvyšší soud přiznaný nárok ve vztahu ke konkrétně vymezenému období, že původně přiznaná částka se poměrně pokrátí tak, aby odpovídala rozhodnému období v nezrušené části. Stěžovatelka ostatně ani nerozporovala, že by obecné soudy vymáhanou částku dovodily chybně. K otázce, zda námitka promlčení měla být posuzována v režimu občanskoprávním či obchodněprávním, Ústavní soud odkazuje na další část svého odůvodnění, neboť toto posouzení je pro obě řízení totožné, proto není třeba je opakovat vícekrát.
B. Ústavní stížnost ze dne 27. 4. 2018
Městský soud v Brně zamítl výrokem II usnesení ze dne 15. 10. 2015, č. j. 111 EXE 883/2014-87, návrh stěžovatelky na zastavení exekuce k vymožení pohledávky vedlejšího účastníka ve výši 467 075 Kč s příslušenstvím. Také zde stěžovatelka namítá formální a materiální nevykonatelnost exekučního titulu, tentokrát pro vady v doručování a promlčení vymáhaného nároku. Městský soud uzavřel, že soud exekuční není soudem přezkumným ve vztahu k meritornímu řízení. V dané věci bylo nesporné, že exekuční titul byl stěžovatelce nakonec doručen a po uplynutí lhůty k plnění se tak stal i vykonatelným. Promlčecí doba, běžící ode dne následujícího po nabytí vykonatelnosti exekučního titulu, staví podáním exekučního návrhu, právo vedlejšího účastníka na uspokojení pohledávky jako celek proto promlčené není (vyjma úroků z prodlení, specifikovaných ve výroku I citovaného ustanovení, pro které městský soud exekuci zastavil). Krajský soud v Brně výrok II citovaného usnesení městského soudu usnesením ze dne 12. 10. 2016, č. j. 20 Co 605/2015-120, potvrdil; nepřisvědčil námitce promlčení z důvodu obchodněprávní povahy právního vztahu účastníků. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 28. 11. 2017, č. j. 20 Cdo 1587/2017-143, pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo souladné s ustálenou rozhodovací praxí.
Podle stěžovatelky obecné soudy i v této souvislosti nesprávně posoudily povahu vztahu mezi účastníky jako občanskoprávní (namísto obchodněprávní), z čehož plynou pro stěžovatelku nepříznivé důsledky v otázce promlčení. Tvrdí, že Nejvyšší soud jí protiústavně upřel přístup k soudu, odmítl-li dovolání projednat meritorně, čímž se dopustil svévole vedoucí k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Krajský i městský soud pak porušily práva stěžovatelky nesprávným posouzením otázky promlčení vymáhané pohledávky.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že stěžovatelka dříve sama kategoricky popírala, že by na předmětných nemovitostech podnikala. V meritorním řízení bylo prokázáno, že na nemovitostech nebyla v rozhodném období realizována žádná činnost, natož činnost, která by představovala výkon podnikání sloužící veřejnému zájmu - byly přerušeny dodávky vody i elektrické energie. Stěžovatelka tvrdila, že nejméně od dubna 1999 nemovitosti nevyužívala (viz s. 3 napadeného rozsudku). Odvolací soud se proto správně cítil být vázán skutkovými zjištěními, která učinily obecné soudy v meritorním řízení, a odmítl akceptovat odlišná tvrzení stěžovatelky v exekučním řízení jen proto, že by mohla stěžovatelce přinést příznivější právní posouzení její věci. Občanskoprávní charakter vztahu v přecházejících fázích soudního řízení "vymezila" sama stěžovatelka; nelze proto podezírat odvolací soud ze snahy poškodit stěžovatelku, jestliže jen vycházel z jejích původních vyjádření.
Podobné závěry plynou i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky v meritorním řízení, jak Nejvyšší soud správně upozornil v napadeném usnesení. Pouhý stěžovatelčin nesouhlas s těmito závěry neznamená porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny či porušení jiných ústavních práv.
C. Závěr
Obecné soudy se věcí stěžovatelky obsáhle a opakovaně zabývaly ve fázi řízení nalézacího, odvolacího, dovolacího i exekučního. Stěžovatelkou namítané vady řízení byly vyššími instancemi buď napraveny, nebo vyhodnoceny jako nepodstatné pro výsledek řízení. Stejný závěr lze učinit v případě napadených rozhodnutí soudů všech instancí v linii exekuční. Ústavní soud proto obě ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu