ECLI:CZ:US:2019:4.US.148.19.1
sp. zn. IV. ÚS 148/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Václavská 2073/20, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2018, č. j. 12 Co 150/2018-504, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a dále a) M. S. a b) nezletilé E. S., jako vedlejších účastnic řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řízení před obecnými soudy je vedeno ve věci péče o nezletilou vedlejší účastnici b) [rok narození 2012, dále jen "nezletilá" nebo "dcera"], která je dcerou stěžovatele a vedlejší účastnice a) [dále též "matka"]. Nezletilá byla soudem svěřena do péče matky a výrokem V rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 3. 2018, č. j. 23 Nc 170/2014-419, byl zamítnut návrh stěžovatele na úpravu styku s dcerou. Zamítavé rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s nezletilou byl napadeným výrokem III rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") změněn tak, že je stěžovatel oprávněn se s nezletilou stýkat po dobu tří měsíců v určené pedagogicko-psychologické poradně jednou týdně po dobu jedné hodiny (tzv. asistovaný styk), a dále po uplynutí tří měsíců vždy každou lichou sobotu v čase 9:00-17:00 s vyzvedáváním a vracením dcery v bydlišti matky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v napadeném rozhodnutí sice spatřuje částečné napravení křivdy způsobené neupravením styku nalézacím soudem, odvolací soud však podle stěžovatele nezhodnotil dostatečně citlivě jeho negativní zkušenosti s prací opatrovníka (orgán sociálněprávní ochrany dětí Magistrátu Karlovy Vary, dále jen "OSPOD"), nezdůvodnil, jakou hrozbu by stěžovatel měl pro nezletilou představovat, a proč by tedy měl navykací režim probíhat formou asistovaného styku. V tomto směru bylo porušeno vzájemné právo stěžovatele a nezletilé na rodičovskou péči a výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odůvodnění napadeného výroku rozsudku krajského soudu je v této části nepřezkoumatelné, čímž je porušen také čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovateli nebyla poskytnuta ústavně garantovaná soudní ochrana.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, ale je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumává v řízení o ústavní stížnosti rozhodnutí výlučně z hlediska ústavnosti, tj. posuzuje, zda nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná podobná pochybení Ústavní soud v této věci neshledal.
Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že by dostatečně silným důvodem pro dočasně omezenou úpravu styku dítěte s nepečujícím rodičem nebyla prokázaná skutečnost, že dítě si tohoto rodiče vzhledem ke svému věku a delší době od posledního styku nepamatuje a není na něj zvyklé. Stěžovatel sám ve svém podání vytýká okresnímu soudu, který jeho styk s dcerou neupravil vůbec (a jehož rozhodnutí touto stížností není napadeno), že nedonutil matku strpět jeho styk s dcerou alespoň po kratší dobu, aby se tato doba mohla postupně rozšiřovat, a raději zakonzervoval dosavadní stav, čímž vyvolal hrozbu, že se jeho vztah s dcerou již neobnoví. K tomu stěžovatel dodává, že čtyřletou pauzu v realizaci jeho styku s nezletilou nezavinil, což Ústavní soud v této souvislosti nehodnotí - z hlediska rozhodnutí o ústavní stížnosti to není třeba.
V projednávané věci bylo totiž třeba vycházet ze skutkového stavu, jaký zde byl v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.). Skutkové okolnosti v době rozhodování krajského soudu byly takové, že si nezletilá otce skutečně nemohla pamatovat, viděla-li jej naposledy ve dvou letech svého věku, bez ohledu na to, zda vzniklou situaci někdo zavinil, či zda nastala vinou nešťastné souhry okolností - takové hodnocení je z pohledu dítěte a jeho nejlepšího zájmu bez významu.
Za daných okolností je podle Ústavního soudu pro stěžovatele odpovídající a příznivá úprava styku s dcerou, jak o ni rozhodl krajský soud, který asistovaný styk přímo omezil na tři měsíce a vycházel z předpokladu, že vztah nezletilé ke stěžovateli bude v "navykací" době obnoven natolik, aby s ním po uplynutí této doby byla schopna trávit celý den bez asistence odborníků či matky (tzv. adaptační režim). Předním hlediskem rozhodování soudu ve věci péče o nezletilou totiž nejsou zájmy stěžovatele (byť ani ty nejsou bez významu); stěžejním kritériem je nejlepší zájem nezletilé ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Není přitom pochyb o tom, že rozsáhlejší úprava styku sedmiletého dítěte s osobou pro ně neznámou by v dítěti mohla vyvolat negativní pocity (zmatek, úzkost, strach) a nevedla by ke kýženému obnovení rodičovského vztahu. Ústavní soud se proto neztotožňuje s náhledem stěžovatele, podle něhož je asistovaný styk zdrojem traumatických zážitků, kterých by chtěl svoji dceru ušetřit. Tuto (většinou) přechodnou formu styku nelze vnímat jako "vrytí dojmu, že tatínek je zřejmě osoba nebezpečná, kterou je třeba hlídat a kontrolovat". Má-li se sedmileté dítě stýkat s neznámou osobou, je třeba v něm posílit pocit bezpečí a jistoty, že se včas vrátí zpět do známého prostředí. Tato logika nijak nemíří proti konkrétním rodičovským schopnostem či postojům stěžovatele, ale vychází z předpokladu, že dítě je zranitelnou, dosud "nehotovou" osobností a z tohoto důvodu požívá z hlediska práva zvláštní ochrany.
Stěžovatel sice vznáší výhrady k asistované formě styku s nezletilou, sám však nezpochybňuje, že OSPODu neumožnil prošetření poměrů ve svém bytě (které matka opakovaně označila za nevyhovující), což je jedním z důležitých aspektů posouzení, v jakém rozsahu je v zájmu dítěte styk s nepečujícím rodičem realizovat. Jestliže tyto poměry dosud v řízení nebyly zjištěny, je rozhodnutí krajského soudu pro stěžovatele "vstřícné".
Ústavní soud na tomto místě připomíná, že napadené rozhodnutí nemusí být a nejspíše ani nebude z hlediska úpravy poměrů rodičů a nezletilé definitivní. Potřeby, zájmy i stanoviska nezletilé se budou v průběhu doby vyvíjet a tomu bude třeba přizpůsobit úpravu. Je třeba také zdůraznit, že preferovanou a pro dítě méně zatěžující variantou úpravy poměrů je nepochybně dohoda rodičů, nikoliv dlouhé a náročné soudní řízení.
Stěžovatel dále ve svém podání odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017, v němž Ústavní soud zdůraznil potřebu maximálního urychlení postupu soudů ve věcech péče o nezletilé útlého věku, právě z důvodu hrozby nebezpečí odcizení a narušení vztahu mezi dítětem a nepečujícím rodičem. S tímto závěrem lze v obecné rovině souhlasit. Ústavní soud nyní nehodnotí důvody, pro které předmětné řízení trvalo v prvním stupni tak dlouho. V soudním řízení existují pojistky, kterými se účastníci mohou proti neodůvodněným průtahům v řízení bránit [srov. §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)], a stěžovatel neuvádí, že by se snažil o urychlení řízení. Navíc se případné průtahy prokazatelně netýkaly řízení odvolacího, ke kterému se ústavní stížnost vztahuje.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu