ECLI:CZ:US:2019:4.US.1489.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1489/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti JUDr. Ľudovíta Zsigmonda, zastoupeného doc. JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 27 Cdo 1941/2018-669, spojené s návrhem na zrušení §243f odst. 3 věty poslední zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní korporace AGROFERT, a. s., se sídlem v Praze 4, Pyšelská 2327/2, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V řízení před obecnými soudy bylo stěžovateli (žalovanému) uloženo zaplatit vedlejší účastnici 10 600 000 Kč s příslušenstvím, neboť jako někdejší jednatel společnosti STEELMAT spol. s r. o. podle §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, ručil za závazky této společnosti vůči třetím osobám, kterým z porušení jeho povinností vznikla škoda. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením odmítnuto jako nepřípustné, neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Podle stěžovatele obecné soudy vyšly ze skutečnosti, že stěžovatel způsobil svým jednáním společnosti STEELMAT spol. s r. o. škodu ve výši 10 600 000 Kč. Nesprávně však posoudily otázku promlčení - podle odvolacího soudu promlčení práva společnosti STEELMAT spol. s r. o. na náhradu škody vůči stěžovateli nemá vzhledem ke znění ustanovení §194 odst. 6 obchodního zákoníku žádný význam; proto se jím nezabýval. Stěžovatel tento závěr, potvrzený Nejvyšším soudem jako souladný s ustálenou judikaturou, v ústavní stížnosti (stejně jako v řízení před obecnými soudy) rozporuje a předkládá vlastní právní hodnocení věci. Nejvyšší soud měl porušit právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že meritorně nerozhodl ve věci, v níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, aniž by předložená otázka byla vyřešena ustálenou rozhodovací praxí. Stěžovatel napadá též neodůvodněný výrok, jímž mu bylo uloženo nahradit náklady dovolacího řízení. Odkaz Nejvyššího soudu na §243f odst. 3 věty poslední o. s. ř. nepovažuje stěžovatel za dostatečné odůvodnění; citované ustanovení shledává rozporným s ústavním pořádkem České republiky, a proto navrhuje jeho zrušení.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže v tomto případě obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Z rekapitulace ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci; jeho námitky spočívají v polemice s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud však není další přezkumnou instancí, jíž by příslušelo znovu posuzovat výklad podústavního práva. Porušení práva na soudní ochranu nelze bez dalšího spatřovat v tom, že obecné soudy stěžovateli nevyhoví. Pouhá polemika s právním hodnocením soudů porušení ústavně zaručených práv založit nemůže, pokud dostály obecné soudy své povinnosti poskytnout procesním stranám v řízení rovnocenný prostor, vypořádat důkazní návrhy, učinit právní závěry, které nejsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním, a tyto své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadeného ustanovení a žádné pochybení neshledal. Nejvyšší soud odůvodnil své rozhodnutí sice stručně, leč srozumitelně a logicky. Rekapituloval rozhodnou judikaturu, již bylo možno vztáhnout na otázky řešené v projednávané věci odvolacím soudem, a dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ní.
Nejvyšší soud dále vyložil, proč je úvaha stěžovatele vadná. Názor stěžovatele, podle kterého je promlčení nároku společnosti s ručením omezeným na náhradu škody vůči jednateli okolností mající vliv na rozsah zákonného ručení jednatele za závazky společnosti, je ve zjevném rozporu s jím citovanou judikaturou i s §388 odst. 1 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, podle něhož samotným promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany (právo společnosti na náhradu škody) nezaniká. Ústavní soud k uvedenému nemá co dodat, důvod k meritornímu přezkumu napadeného usnesení ve smyslu výše formulovaných principů není dán.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení občanského soudního řádu pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu