ECLI:CZ:US:2019:4.US.1503.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1503/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Erika Marka, zastoupeného Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č. j. 12 Co 17/2019-94, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2018, č. j. 30 C 288/2017-83, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a obchodní korporace U-MEDIA s. r. o. se sídlem v Praze 8, Šaldova 219/1, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") bylo potvrzeno v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud"), jímž bylo rozhodnuto, že se řízení o návrhu stěžovatele (žalobce) na osvobození od soudních poplatků zastavuje pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v podobě překážky věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.). Zjednodušeně řečeno - soudy zastavily řízení proto, že stěžovatel již v minulosti jednou o osvobození od soudních poplatků žádal, nebyl úspěšný, obrátil se na soud s novou žádostí, v níž však neuvedl žádné nové skutečnosti, a proto je ve věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež zaručuje právo každého na spravedlivý proces.
Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem, což platí i pro řízení o návrhu na osvobození od soudního poplatku. Pochybení soudů obou stupňů stěžovatel spatřuje v tom, že nebyly důvody pro zastavení řízení, neboť v opakované žádosti uplatnil nové skutečnosti pro osvobození a nebyl (mj.) opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku poté, co bylo rozhodnuto negativně o jeho žádosti o osvobození ze dne 19. 9. 2018. Takovým postupem porušily soudy obou stupňů právo stěžovatele na spravedlivý proces, jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15.
Ústavní soud se seznámil s obsahem včas podané ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že je sice přípustná - avšak zjevně neopodstatněná.
Odvolací soud v napadeném usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč již bylo o žádosti stěžovatele o osvobození soudních poplatků za totožné situace rozhodnuto. Jedinou novou skutečností, kterou stěžovatel ve své druhé žádosti uvedl, byla výše údajného dluhu vůči svému bratrovi. Stěžovatel byl však povinen své "nové" poměry prokázat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013); ke svému tvrzení nic nedoložil. Podá-li poplatník po neúspěšném návrhu na osvobození od soudních poplatků opakovaný návrh, v němž neuvede (a nedoloží) žádné nové skutečnosti svědčící o změně jeho majetkových poměrů, soud řízení zastaví pro nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013). Vzhledem k tomu, že stěžovatel v souvislosti s opakovanou žádostí o osvobození od soudních poplatků nedoložil žádné nové skutečnosti svědčící o změně jeho poměrů, ohledně dluhu vůči svému bratrovi ani neuvedl, kdy a jak dluh měl vzniknout, je namístě řízení zastavit pro překážku věci rozsouzené.
Ústavní soud není další "přezkumnou instancí" v rámci obecné justice a dohlíží "jen" na to, zda nebylo porušeno základní právo nebo svoboda. V tomto případě Ústavní soud nic takového nezjistil. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu, která jsou však řádně odůvodněna, závěry v nich jsou přesvědčivě vysvětleny a Ústavní soud nenašel jediný důvod, proč by měl do rozhodovací činnosti soudů obecných zasahovat. Je třeba také zdůraznit, že problematika placení soudních poplatků má fiskální charakter, poplatník je povinen zaplatit soudní poplatek, i když podle svého přesvědčení žádný majetek nemá, své celkové poměry, které by měly vést výjimečně k osvobození, je povinen přesvědčivě doložit a prokázat, což se v tomto případě nestalo.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu