ECLI:CZ:US:2019:4.US.1514.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1514/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Šlegra, zastoupeného Mgr. Andrejem Gundelem, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 58/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2019, č. j. 21 Cdo 4016/2018-141, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2018, č. j. 23 Co 469/2017-118, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. června 2017, č. j. 21 C 24/2016-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 2 292 263,05 Kč s příslušenstvím z titulu plnění podle manažerské smlouvy (roční a střednědobá odměna). Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") byla žaloba stěžovatele zamítnuta a bylo mu uloženo nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek ve věci samé potvrdil, pouze upravil výši nákladů řízení k úhradě. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele, neboť jednak neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), dále v něm byl uplatněn nezpůsobilý dovolací důvod - zpochybnění správnosti skutkových zjištění (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro tvrzený rozpor s čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se domnívá, že intenzita porušení jeho základních práv je natolik závažná, že si jeho případ zasluhuje zásah Ústavního soudu. Obecné soudy ve věci stěžovatele pochybily, pokud posoudily složky mzdy, jejichž vyplacení se stěžovatel soudní cestou domáhal, jako nenárokové a dospěly po zhodnocení skutkového stavu k závěru, že stěžovateli právo na odměnu nevzniklo. Manažerská smlouva přitom žalovanou část mzdy jednoznačně upravovala jako nárokovou (podpořeno též námitkou sjednání mechanismu poskytování záloh na střednědobou odměnu, s níž se obecné soudy nevypořádaly) a její následnou výši ponechala na splnění jednotlivých, objektivně kvantifikovatelných úkolů. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nevypořádal s námitkou, že nižší soudy pominuly kogentní ustanovení §18 zákoníku práce, a vůbec prostor pro smluvní autonomii účastníků pracovněprávního vztahu. Stěžovateli nebylo jako slabší straně umožněno účinně hájit svá zaměstnanecká práva a právo na odměnu za odvedenou práci; nebyla vypořádána ani jeho argumentace co do neodůvodněně diskriminačního přístupu vedlejší účastnice při poskytování odměn.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona. Citované ustanovení po stěžovateli požaduje vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jelikož posledním dostupným procesním prostředkem ochrany práv stěžovatele v dané věci bylo dovolání, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu bez dalšího přípustná.
V souvislosti s posouzením přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu Ústavní soud připomíná, že dostupné procesní prostředky musejí být vyčerpány řádně (efektivně); o takový případ nejde mj. tehdy, byl-li opravný prostředek podán opožděně či vadně (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016, bod 12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud proto zkoumal důvody odmítnutí dovolání stěžovatele.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele ze dvou důvodů - pro nevymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a pro uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K prvnímu závěru dovolacího soudu ohledně vadného vymezení předpokladů přípustnosti nutno podotknout, že tento v konfrontaci s obsahem dovolání neobstojí. Podle stěžovatele byla roční a střednědobá odměna v manažerské smlouvě sjednána jako nároková. V bodech IV. 10 a IV. 12 dovolání stěžovatel odkázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, která řádně označil, a doprovodil opatřenými právními větami, a odtud dovozoval, že nižší soudy se jimi neřídily - kdyby se jimi řídily náležitě, musely by dospět k opačným právním závěrům (viz bod IV. 11), čímž je dán rozpor s ustálenou rozhodovací praxí (bod IV. 14). Stěžovatel uvedl, že odvolací soud interpretoval ujednání manažerské smlouvy v otázce nárokovosti požadované odměny nesprávně z hlediska závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v dovolání citované judikatury). Jen s obtížemi, a uplatněním stěžovateli zjevně "nevlídného" formalizmu, tak lze tvrdit, že stěžovatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), a že tím je jeho podání vadné.
Ohledně uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu platí podle nálezu sp. zn. I. ÚS 3851/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 60/81 SbNU 57), potvrzeného stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bod 57, že není vadné dovolání, jímž dovolatel vznesl otázky, jež považoval za právní, avšak Nejvyšší soud je vyhodnotil jako skutkové. V takovém případě proto není namístě činit závěr o nikoli řádném vyčerpání dostupných procesních prostředků, jenž by vedl k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu.
Stěžovatel v dovolání (ostatně jako v celém průběhu řízení) brojil proti výkladu uzavřené manažerské smlouvy, jaký soudy přijaly - podle stěžovatele byla smlouvou založena nároková složka mzdy (nárok na odměnu). Jako samozřejmé platí, že zjištění z obsahu právního úkonu jsou zjištěními skutkovými; avšak práva (a povinnosti), které odtud plynou, jsou již výrazem právního hodnocení. A je mimo pochybnost, že úsudek, zda v případě stěžovatele byla jeho manažerskou smlouvou založena odměna jako nároková složka mzdy či nikoli, je závěrem právním. Stěžovatel tedy v dovolání tvrdil nesprávné právní posouzení věci, což je - oproti závěru dovolacího soudu - dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilý (viz zejména body 2, 7, 9 a 16 oddílu IV., bod 4 oddílu V. dovolání). Opačné mínění dovolacího soudu, že dovolání je pro neuvedení dovolacího důvodu vadné, tudíž nemůže obstát.
Z právě uvedeného plyne, že ústavní stížnost je přípustná proti všem napadeným rozhodnutím; je však zjevně neopodstatněná.
Závěr o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny musí vždy vycházet z hodnocení řízení jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 743/19 ze dne 25. 6. 2019). Nestačí pouze konstatování pochybení v postupu obecných soudů, nýbrž je třeba hodnotit jeho dopad na celkový výsledek řízení. Vždy je nutno vážit povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda toto porušení zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Jinými slovy, Ústavní soud vždy hodnotí, zda se ochrany ústavním právům účastníků soudního řízení dostalo v soudním řízení z hlediska celého jeho průběhu a konečného výsledku (usnesení sp. zn. IV. ÚS 764/19 ze dne 30. 4. 2019).
Přestože Nejvyšší soud námitky stěžovatele nezařadil pod žádný dovolací důvod, nad rámec tohoto závěru se k nim formou obiter dicta meritorně vyjádřil - stěžovatelem uplatněné námitky podle něj neobstojí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod rozhodnou právní otázku (otázka nárokovosti předmětné složky mzdy a podmínek jejího vyplacení) posuzovat jinak. Z tohoto vyjádření je patrno, že zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu pro výše uvedené pochybení by nemělo vliv na výsledek sporu, neboť by dovolání stěžovatele bylo namísto vadnosti podání odmítnuto pro nepřípustnost; Ústavní soud proto neshledal důvod ke kasaci uvedeného usnesení. Tento závěr nemohou zvrátit stěžovatelem obecně formulované floskule o popření principů fungování ústavního a právního státu ani nespokojenost stěžovatele s délkou odůvodnění soudních rozhodnutí, neboť neexistuje přímá úměra mezi délkou odůvodnění a jeho kvalitou.
Z rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu navíc plyne, že oběma účastníkům řízení před obecnými soudy byl v souladu s čl. 37 odst. 3 i čl. 38 odst. 2 Listiny poskytnut rovnocenný prostor k přednesení jejich argumentů, i k vyjádření a reakci na argumenty protistrany; v tomto ohledu stěžovatel ostatně ani žádná pochybení nenamítá. Porušení svých základních práv stěžovatel vytrvale spatřuje ve výkladu manažerské smlouvy a nároků z nich plynoucích. Všechny námitky uvedené v ústavní stížnosti (vyjma výtek směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu) však zazněly již v řízení před obecnými soudy a byly jimi vypořádány (smluvní autonomie, výklad právního jednání, diskriminační přístup při poskytování odměn). Obecné soudy přijatý výklad náležitě, srozumitelně a logicky odůvodnily a jejich postupu (až na dílčí výjimku ve vztahu k usnesení dovolacího soudu ohledně posouzení vymezení předpokladu přípustnosti dovolání viz výše) není co vytknout. Výklad podústavního práva je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejich rozhodovací činnosti zásadně zasahovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že pochybení Nejvyššího soudu nedosáhlo intenzity porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jiný názor stěžovatele na právní závěry obecných soudů na tom nemůže nic změnit; právo na soudní ochranu nezakládá účastníku řízení právo na příznivé rozhodnutí ve věci. K dalším ustanovením Listiny, jež stěžovatel v ústavní stížnosti vyjmenoval, nepředložil žádnou podrobnější argumentaci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu