ECLI:CZ:US:2019:4.US.1528.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1528/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele: N. O. H. N., zastoupeného Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 102a, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2019, č. j. 9 To 19/2019-4, a Městského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2018, č. j. 70 Nt 3611/2018-7, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") zamítl stížnost proti usnesení, kterým Městský soud v Brně (dále jen "soud prvního stupně") vzal stěžovatele do vazby. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proti oběma usnesením brojí a namítá, že tím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje jejich zrušení.
Podle stěžovatele soud prvního stupně své rozhodnutí sice opřel o materiální důvody vazby, neprovedl však k nim ve vazebním zasedání žádné dokazování a nekriticky přijal tvrzení státního zástupce, ačkoliv je stěžovatel zpochybňoval; popírá skrývání se, nebo že by byl nekontaktní. Nejzávažnějším pochybením je podle něj soudem akceptované tvrzení, že byl dříve odsouzen - trestní příkaz se týká jiné osoby. Veškerá pochybení nalézacího soudu stížnostní soud převzal, a nadto porušil právo stěžovatele na rovnost a kontradiktornost řízení tím, že rozhodl v neveřejném zasedání a své rozhodnutí odůvodnil souhlasem s napadeným usnesením, založeným na důkazních prostředcích, "z nich lze v dané fázi trestního stíhání vycházet." Stěžovatel poukazuje na nález ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), podle kterého je protiústavní, nevypořádá-li se soud s námitkou mající vztah k projednávané věci. Podle judikatury Ústavního soudu se vazební rozhodování zaměřuje pouze na naplnění vazebních důvodů, a nikoliv na dokazování v plném rozsahu jako o věci samé, musí však vycházet z prokázaných tvrzení, a neprovede-li soud žádné důkazy, nemůže takové rozhodnutí obstát. Závěrem stěžovatel uvádí, že je proti němu vedeno nejméně šest exekučních řízení, je ve vazbě a bez příjmů, a proto splňuje požadavky pro přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem (§83 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil mimo napadená rozhodnutí též kopie stížností proti usnesení soudu prvního stupně a protokol o vazebním zasedání. Ústavní soud se seznámil s jejich obsahem a ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel je vietnamským občanem s povolením k pobytu na území České republiky; je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§240 trestního zákoníku) ve formě spolupachatelství (§23 trestního zákoníku), jež měl spáchat obchodováním s nelegálně získanými cigaretami. Jeho trestné jednání bylo zjištěno i na základě odposlechu stěžovatelova telefonu, byla nařízena domovní prohlídka, stěžovatel byl seznámen s jejími důvody a byl jí přítomen. Při dalších úkonech již byl nedostupný, a proto soud prvního stupně rozhodl o vazbě útěkové. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dopustil uvedeného jednání ve zkušební době podmíněného odsouzení za přečin zpronevěry (§206 trestního zákoníku), rozhodl soud prvního stupně také o vazbě předstižné.
Z protokolu o vazebním zasedání se podává, že stěžovatel nevěděl, byl-li mu trestní příkaz doručen - česky psanému textu nerozumí, nerozporoval ale jemu předloženou kopii, teprve v doplnění stížnosti (18. prosince 2018) namítal, že trestní příkaz se týká jiné osoby. Také ve stížnosti ze dne 17. prosince 2018 přitom stěžovatel spatřuje pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že trestní stíhání bylo zahájeno proti jiné osobě. Touto námitkou se zabýval stížnostní soud a v odůvodnění svého usnesení uvedl: "[u]snesení o zahájení trestního stíhání směřuje proti obviněnému, na kterého byl podán návrh na vzetí do vazby, obviněný byl označen jinou kombinací slov, později došlo k zpřesnění, což je dáno odlišným pochopením označení osob, státních příslušníků Vietnamské socialistické republiky." Ústavní soud sdílí takový závěr obecných soudů za situace, kdy totožnost stíhaných (obviněných) osob je důkladně prověřena a specifikována nejen jménem, ale i dalšími individualizujícími znaky (datum a místo narození, bydliště aj.).
Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání a ani případná stížnost nevylučuje možnost vzetí do vazby; došlo-li v souvislosti s tím k jisté záměně pořadí jmen, byla tato "vada" odstraněna před podáním návrhu na vzetí stěžovatele do vazby; trpěl-li by obdobnou vadou i trestní příkaz, mohl ji stěžovatel namítat již ve vazebním zasedání soudu prvního stupně, kdy mu byla předložena jeho kopie. Očekávání stěžovatele, že i jeho stížnost bude projednána ve vazebním zasedání, nemá oporu v příslušné právní úpravě (§73d odst. 3 trestního řádu) a není porušením čl. 38 odst. 2 Listiny. Tvrdí-li stěžovatel, že trestní příkaz se týkal jiné osoby, je na něm, aby tuto okolnost předestřel v dalším vazebním řízení, neboť může mít vliv na vazební důvod daná v §67 písm. c) trestního řádu.
Podle ustanovení §67 trestního řádu smí být do vazby vzat obviněný "jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava..."; podmínkou vzetí do vazby tedy je existence trestního stíhání konkrétní osoby a obava, že tato osoba uprchne (písm. a) či bude pokračovat v trestné činnosti (písm. c). Rozhodnutí o vzetí (stěžovatele) do vazby je zatímní a zákonem předvídané opatření, jehož účelem je urychlení vyšetřování, aniž by tím současně soudy rozhodly o vině (čl. 40 odst. 2 Listiny). Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s takovým rozhodnutím souhlasit, avšak samotný nesouhlas není způsobilý založit protiústavnost rozhodnutí a postupu obecných soudů. Ne každé rozhodnutí, jen pro to, že je nepříznivé, je i nedostatečné a automaticky zasahuje do zaručených základních práv účastníka řízení (čl. 36 Listiny).
Podle čl. 8 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá (odstavec 2), a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu (odstavec 5). Tyto požadavky napadená usnesení splňují a postup obecných soudů není v rozporu ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nezkracuje stěžovatele v jeho tvrzených zaručených právech. Ústavní soud považuje obě rozhodnutí za srozumitelná, přezkoumatelná a ústavně konformní; soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Namítá-li pak stěžovatel porušení práva na právní pomoc a na čas k obhajobě (čl. 37 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny), není z jeho podání patrné nic, čím by měla být tato práva porušena.
Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech přiznat účastníkovi náhradu nákladů zastoupení a to pouze tehdy, není-li ústavní stížnost odmítnuta; za daného stavu věci proto stěžovateli nárok na náhradu nákladů nepřísluší.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu