ECLI:CZ:US:2019:4.US.1538.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1538/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. Věznice Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem, sídlem nám. T. G. Masaryka 195/18, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2019 č. j. 50 To 86/2019-255 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. ledna 2019 č. j. 4 PP 29/2014-238, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek uloženého trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením okresního soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 4 PP 29/2014. Soud vzal za prokázané, že stěžovatel po propuštění spáchal další (typově shodný) trestný čin, za který byl pravomocně odsouzen. Dále nevyhověl podmínkám stanoveného dohledu, neboť byl dlouhodobě nekontaktní a neinformoval probační a mediační službu o svých poměrech. Zároveň soud zamítl návrh stěžovatele na provedení znaleckého posudku ohledně jeho údajné závislosti na hracích automatech. Z odsuzujících rozhodnutí nevyplývá žádná skutečnost, která by toto stěžovatelovo tvrzení podporovala. Sám stěžovatel v tomto směru lékařskou pomoc nevyhledal. Dále stěžovatel žádal o zastoupení obhájcem. Podle okresního soudu nebyla u něj však dána podmínka nutné obhajoby. Plnou moc stěžovatel soudu nepředložil, ač měl k přípravě na veřejné zasedání dostatek času.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací okresního soudu. Nepořízení zvukového záznamu z veřejného zasedání vysvětlil soud nepřítomností příslušné úřednice. Přítomná byla pouze zapisovatelka. Nedošlo zároveň k porušení stěžovatelova práva na obhajobu, neboť k přípravě na veřejné zasedání měl stěžovatel dostatek času. Nelze navíc přehlédnout, že první veřejné zasedání bylo nařízeno na den 3. 4. 2018 a stěžovatel měl tedy téměř celý rok, aby si obhajobu zajistil. Ani po vydání napadeného usnesení okresního soudu si však obhájce nezvolil. Z popsaných skutečností je podle krajského soudu zřejmé, že stěžovatel porušil podmínky jeho předchozího propuštění a nařízení výkonu zbytku trestu je tedy zcela namístě. Pochybení se okresní soud nedopustil ani neprovedením důkazu znaleckým posudkem z oblasti psychiatrie. O stěžovatelově zachované příčetnosti nebyly pochybnosti v žádném z předchozích řízení. A závěr o spáchání trestného činu je navíc pro soudy závazný. Stěžovatel nadto nespolupracoval s probační a mediační službou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy nedostály požadavkům vyplývajícím ze zásady presumpce neviny. Odepřením možnosti zvolit si obhájce pak bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu. Předvolání k veřejnému zasedání na den 29. 1. 2019 bylo stěžovateli doručeno dne 23. 1. 2019. V takové lhůtě (pětidenní) nemohl stěžovatel, nacházející se ve věznici, kontaktovat zvoleného obhájce a tak naplnit své právo na obhajobu. Ostatně stěžovateli se ani poučení o právu zvolit si obhájce od soudu nedostalo. Na žádost stěžovatele pak soud odmítl jednání odročit. Za další porušení zásad spravedlivého procesu považuje stěžovatel absenci nahrávky veřejného zasedání, s odkazem na nepřítomnost protokolující úřednice. To samo o sobě bylo dalším důvodem k odročení zasedání. Konečně stěžovatel namítá, že soudy nepřihlédly k jeho hazardní závislosti (na automatech), kvůli které se neustále dostává do rozporu se zákonem. Soudy odmítly vypracovat v této otázce znalecký posudek. Zároveň krajský soud nesprávně uvedl, že stěžovatel se stal nekontaktní pro úředníka probační a mediační služby, ačkoliv je takové tvrzení v rozporu s důkazy. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Předmětem napadených rozhodnutí bylo posouzení toho, zda stěžovatel porušil podmínky dřívějšího podmíněného propuštění a je namístě nařídit, aby stěžovatel vykonal zbytek trestu odnětí svobody. Především není zřejmé, jakým postupem měly soudy porušit zásadu presumpce neviny, když při svém rozhodování vycházely toliko z pravomocných odsuzujících rozsudků, které jsou pro ně navíc závazné. Oba soudy se velmi podrobně vypořádaly s námitkou nepřítomnosti obhájce a Ústavní soud nemůže jejich závěrům cokoliv vytknout. Bylo věcí stěžovatele, aby si pro řízení opatřil pro něj přijatelného obhájce. Za klíčovou považuje Ústavní soud zejména skutečnost, že řízení probíhalo bezmála jeden rok. Absenci zvukového záznamu veřejného zasedání lze považovat za chybu, avšak nejde v žádném případě o porušení stěžovatelových ústavních práv, jež by mělo mít za následek opakování celého řízení. Stěžovatel nijak nezdůvodňuje, jak měl být uvedeným pochybením zkrácen na svých právech. Velmi podrobně se pak soudy vypořádaly i se stěžovatelovým návrhem na doplnění dokazování. Ani k těmto závěrům nelze nic dodat.
8. Lze tedy uzavřít, že závěry soudů o tom, že stěžovatel porušil své povinnosti, vyplývající pro něj z předchozího podmíněného propuštění, z ústavněprávního hlediska obstojí a postupem soudů nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu