ECLI:CZ:US:2019:4.US.1552.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1552/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci, sídlem Biskupské náměstí 841/2, Olomouc, zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem, sídlem Riegrova 15, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2019 č. j. 28 Cdo 215/2019-472, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. srpna 2018 č. j. 69 Co 193/2018-453 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2018 č. j. 27 C 256/2016-441, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a na spravedlivé soudní rozhodnutí.
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") bylo zastaveno řízení o vydání věci podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků (tj. stěžovatelka jako žalobkyně a vedlejší účastník jako žalovaný) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud uvedl, že na návrh účastníků usnesením ze dne 26. 5. 2017, které nabylo právní moci dne 15. 6. 2017, dané řízení podle §110 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") přerušil, a protože návrh na jeho pokračování nebyl podán do jednoho roku, rozhodl podle §111 odst. 3 (pozn.: správně "odst. 4") o. s. ř. o jeho zastavení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že nedošlo k naplnění stěžovatelkou vymezeného důvodu (předpokladu) přípustnosti dovolání, kterým bylo odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (§237 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v předmětném soudním řízení podala návrh na jeho přerušení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., který odůvodnila tím, že je třeba vyčkat na pravomocné rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 19 C 270/2016, neboť se v něm řeší otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu význam. V tomto podání výslovně navrhla, aby bylo řízení přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí, a vedlejší účastník se k jejímu návrhu připojil. Okresní soud o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 26. 5. 2017 č. j. 27 C 256/2016-439, které obsahovalo výrok, že se řízení přerušuje podle §110 o. s. ř., přičemž v odůvodnění uvedl, že účastníci vyjádřili vůli řízení přerušit s tím, že vyčkají výsledku výše uvedeného řízení. Dle stěžovatelky bylo řízení přerušeno pouze z tohoto důvodu, když ani z podání účastníků nevyplýval žádný argument nebo návrh, který by i jen zdánlivě připomínal důvody pro přerušení řízení podle §110 o. s. ř.
6. Dále stěžovatelka uvádí, že v opravných prostředcích proti napadenému usnesení okresního soudu argumentovala usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2966/2013, postaveným na stanovisku, že s ohledem na jednoznačná podání obou účastníků důvody pro přerušení řízení odpovídají §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedení §110 o. s. ř. ve výroku usnesení je zjevnou nesprávností. V této souvislosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť důvodně očekávala, že její právní případ bude rozhodnut stejně jako právní případ, který se s ním shoduje v podstatných znacích, a bude-li rozhodnuto jinak, má právo na přesvědčivé vysvětlení této odchylky. Takového vysvětlení se jí však nedostalo, nehledě na to, že šlo o případy prakticky totožné. Dle stěžovatelky v případě, že by obecné soudy aplikovaly daný judikát, mělo by to podstatný vliv na řízení v podobě možnosti jeho řádného pokračování, na rozdíl od současného stavu, kdy je bez svého zavinění postavena zcela "mimo možnost" uplatnit svá práva před soudem.
7. Porušení práva na spravedlivý proces má dle stěžovatelky také spočívat v tom, že Nejvyšší a krajský soud povyšují svévoli okresního soudu nad zákonný rámec možnosti rozhodování soudu o podaných návrzích, kdy umožňují rozšíření důvodů, pro které je možné na základě §110 o. s. ř. řízení přerušit. Zde stěžovatelka upozorňuje, že tam, kde ze zákona není možné rozhodnout bez návrhu, tyto soudy umožňují nerespektovat návrhy stran, resp. rozhodnout zcela odlišně od jejich shodných návrhů, načež z vadného rozhodnutí vytvářejí "nedotknutelný piedestal".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesením okresního soudu ze dne 26. 5. 2017 č. j. 27 C 256/2016-439 bylo řízení přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť jeho účastníci požádali o přerušení na dobu, než bude v jiném řízení (vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 19 C 270/2016) vyřešena otázka, která má význam pro rozhodnutí ve věci, přičemž uvedení ustanovení §110 o. s. ř. ve výroku tohoto usnesení považuje za zjevnou nesprávnost. V návaznosti na to se dovolává právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2966/2013 s tím, že dopadá i na její věc, přičemž vyjadřuje nesouhlas s opačným názorem Nejvyššího i krajského soudu, dále pak namítá, že tyto soudy řádně nezdůvodnily, proč se od tohoto názoru odchýlily, a uzavírá, že bylo-li za této situace řízení zastaveno, protože do jednoho roku nebyl podán návrh na pokračování v řízení, jde o postup kolidující s jejím právem na spravedlivý proces.
12. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelčiným názorem, že obecné soudy dostatečně nevysvětlily, proč výše uvedený judikát nebylo možné na posuzovanou věc použít. Z napadených rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu je patrno, že tímto důvodem je skutková odlišnost obou případů, kdy ve věci sp. zn. 28 Cdo 2966/2013 šlo materiálně o usnesení o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a uvedení §110 o. s. ř. v jeho výroku bylo zjevnou chybou v psaní, zatímco ve věci nyní posuzované šlo o rozhodnutí vydané na základě §110 o. s. ř. Tuto skutečnost obecné soudy vyvodily nejen z jeho výroku, ale rovněž z odůvodnění, jakož i z uvedení poučení, že je třeba podat návrh na pokračování v řízení do jednoho roku, jinak soud řízení zastaví. Takovéto zdůvodnění nelze považovat za nedostatečné, a tudíž je Ústavní soud nucen danou námitku odmítnout.
13. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení významu případné nesprávnosti usnesení o přerušení řízení, kterou stěžovatelka vyvozuje z toho, že účastníci shodně požádali o přerušení řízení z důvodu uvedeného v §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., z hlediska samotného rozhodnutí o zastavení řízení. Obecné soudy totiž dospěly (v principu) k tomu, že tato skutečnost podstatná není, důležité má být to, že (pravomocné) usnesení o přerušení řízení postavilo najisto, podle jakého ustanovení soud postupoval, že stěžovatelka je ani nenapadla odvoláním, a nadto byla v tomto rozhodnutí výslovně upozorněna na následky nepodání návrhu na pokračování v řízení.
14. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nepovažuje úvahy obecných soudů při interpretaci a aplikaci podústavního práva (zde konkrétně příslušných ustanovení občanského soudního řádu) za zjevně nepřiměřené, resp. za nedostatečně reflektující ústavně zaručené právo na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, kteréžto "kvalifikované" pochybení by zde mohlo připadat do úvahy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Bylo-li o návrhu účastníků na přerušení řízení rozhodnuto, jak se v ústavní stížnosti tvrdí, stěžovatelka měla dvě možnosti, jak se s daným pochybením vypořádat - buď se mohla bránit podáním opravného prostředku, anebo se řídit "instrukcemi" obvodního soudu, jak má dále procesně postupovat. Stěžovatelka však žádné z těchto možností nevyužila (a to patrně v důsledku vlastní nepozornosti), čímž se připravila o možnost věcného projednání své žaloby; Ústavní soud tedy nesdílí její názor, že byla bez svého zavinění postavena "mimo možnost" uplatnit svá práva před soudem.
15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu