ECLI:CZ:US:2019:4.US.1558.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1558/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ivo Šotka, advokáta se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, odděleného insolvenčního správce obchodní korporace KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a. s. IČ: 64506347, se sídlem Okružní 875/19a, Brno, t. č. v insolvenčním řízení, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2018 č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-B-152, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti insolvenčního správce Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., IČ: 294 14 873 se sídlem Praha 4 - Nusle, Hvězdova 1716/2b, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "oddělený insolvenční správce") napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, které podle jeho názoru porušilo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále jen "Úmluva"), práva účastníka řízení (čl. 37 Listiny), principy uplatňování státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z veřejně dostupného obchodního rejstříku (viz https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik) se zjišťuje:
Před Krajským soudem v Brně (dále jen "insolvenční soud") probíhá pod sp. zn. KSBR 30 INS 14437/2017 insolvenční řízení ve věci dlužnice obchodní korporace KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a. s. Insolvenční řízení bylo zahájeno na základě vyhlášky Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-A-2 ze dne 30. 6. 2017. Usnesením insolvenčního soudu č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-A-32 ze dne 1. 8. 2017 bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-B-330 bylo rozhodnuto o zamítnutí reorganizačního plánu a byl prohlášen konkurs na majetek dlužnice.
Usnesením insolvenčního soudu č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-B-109 ze dne 6. 12. 2017 byla Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., IČ: 294 14 873, Praha 4 - Nusle, Hvězdova 1716/2b, ustanovena insolvenčním správcem, a Mgr. Ivo Šotek byl ustanoven odděleným insolvenčním správcem.
Insolvenční soud v řízení o vymezení působnosti odděleného insolvenčního správce rozhodl usnesením ze dne 7. 3. 2018 č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-B-152 tak, že "oddělený insolvenční správce Mgr. Ivo Šotek je oprávněn k přezkumu pohledávek, které před svým odvoláním popřel a k vedení s tím souvisejících incidenčních sporů".
V odůvodnění posledně uvedeného usnesení insolvenční soud konstatoval, že oddělený insolvenční správce byl ustanoven postupem podle ustanovení §34 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"). Protože v dřívějším rozhodnutí soud přesně nevymezil působnost odděleného insolvenčního správce a v průběhu insolvenčního řízení mezi odděleným insolvenčním správcem a insolvenčním správcem Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. vznikaly nejasnosti o rozsahu působnosti odděleného insolvenčního správce, rozhodl insolvenční soud nově o vymezení působnosti odděleného insolvenčního správce tak, jak bylo výše uvedeno. V odůvodnění insolvenční soud konstatoval, že na podjatost odděleného insolvenčního správce vůči ní upozornila soud podáním ze dne 27. 2. 2018 věřitelka Sev.en EC, a. s.
Proti posledně uvedenému usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. 3. 2018 je namířena ústavní stížnost.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že na schůzi věřitelů, konané dne 1. 12. 2017, byl odvolán ze své funkce insolvenčního správce dlužnice KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a. s.
Insolvenční soud prý na základě souhlasu stěžovatele vydal dne 1. 12. 2017 usnesení (zveřejněné v Insolvenčním rejstříku v oddíle B pod č. 101), kde již jednoznačně vymezil pravomoc insolvenčních správců; ve vztahu ke stěžovateli ji vymezil tak, že "soud ustanovuje odvolaného insolvenčního správce Mgr. Ivo Šotka odděleným insolvenčním správcem k přezkumu pohledávek, které před svým odvoláním popřel a k vedení s tím souvisejících incidenčních sporů". Stěžovatel tvrdí, že insolvenční soud napadeným usnesením prý změnil vymezení působnosti stěžovatele. Tím podle názoru stěžovatele insolvenční soud na sebe atrahoval pravomoc, která mu nepřísluší, čímž údajně porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Insolvenční soud prý rozhodl na základě podání veřitelky Sev.en EC a. s. ze dne 27. 2. 2018, aniž by stěžovateli poskytl možnost se k takovému návrhu vyjádřit, čímž insolvenční soud údajně porušil práva stěžovatele jako účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Protože podle názoru stěžovatele insolvenční soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neprovedl ve věci dokazování a při svém rozhodování vycházel pouze z podání jednoho z věřitelů, učinil prý své rozhodnutí nepřezkoumatelným, založil libovůli v rozhodování a v konečném důsledku porušil jeho právo na spravedlivý proces.
I když z napadeného usnesení vyplývá, že insolvenční soud vydal toto usnesení v rámci své dohlédací činnosti a není tedy možné podat proti němu odvolání, stěžovatel s tímto názorem nesouhlasil a odvolání proti němu přesto podal k Vrchnímu soudu v Praze.
Napadené usnesení považuje stěžovatel za vybočující z ustanovení §34 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť jeho pravomoc, jako odděleného insolvenční správce, byla již vymezena v usnesení přijatém na schůzi věřitelů dne 1. 12. 2017. Její další vymezení, resp. zúžení není ani v zájmu věřitelů, ani v zájmu dlužníka a je v souvislosti s platnou právní úpravou (ustanovení §34 odst. 3 insolvenčního zákona) excesivním vybočením ze zákonných pravomocí insolvenčního soudu. Stěžovatel tvrdí, že před vydáním napadeného usnesení nebyla ostatním účastníkům insolvenčního řízení dána možnost se k podání věřitelky Sev.en EC a. s. vyjádřit, což považuje stěžovatel též za porušení svých procesních práv, konkrétně práva na rovnost účastníků řízení.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnou osobou a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zaslal projednávanou ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení. Krajský soud ve svém vyjádření však v podstatě jen zopakoval důvody, uvedené v odůvodnění napadeného usnesení, které pro předmětnou věc nepřinesly žádné nové zásadní skutečnosti. Z tohoto důvodu nezasílal Ústavní soud toto vyjádření stěžovateli k replice.
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Již z těchto důvodů by bylo možno ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout. Nad rámec řečeného lze ještě konkrétně dodat:
Argumentace stěžovatele, směřující proti jím napadenému usnesení krajského soudu, je založena na třech úrovních:
- stěžovatel namítá především porušení svých procesních práv tím, že neměl možnost vyjádřit se k podání věřitelky, které podle jeho názoru bylo důvodem pro nové vymezení jeho pravomocí jako odděleného insolvenčního správce;
- další námitka stěžovatele odkazuje na údajné překročení pravomoci insolvenčního soudu v oblasti dohlédací činnosti (§10 a §11 insolvenčního zákona) a tím i extrémní vybočení z rámce daného ustanovením §34 odst. 3 insolvenčního zákona;
- nakonec stěžovatel argumentuje údajným porušením procesních práv ostatních účastníků řízení.
Ústavní soud k těmto námitkám je nucen stěžovateli nejprve připomenout, že základním účelem úpadkového práva, upraveného insolvenčním zákonem, je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku, a uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka. Základní zásady insolvenčního řízení jsou vymezeny v ustanovení §5 insolvenčního zákona. Účastníky řízení jsou ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku.
Insolvenční správce, resp. v daném případě též oddělený insolvenční správce, je podle ustanovení §9 písm. d) insolvenčního zákona procesním subjektem, jehož se insolvenční řízení dotýká a který v zákoně vymezených fázích insolvenčního řízení, podle pravomocí vymezených mu insolvenčním soudem, do průběhu řízení zasahuje.
V souvislosti s nálezovou judikaturou Ústavního soudu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (judikatura Ústavního soudu je dostupná v internetové databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), resp. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10] je zřejmé, že správce konkursní podstaty (tím spíše pak oddělený insolvenční správce) jako zvláštní procesní subjekt má samostatné postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům, přičemž ho nelze považovat ani za zástupce konkursních věřitelů, ani za zástupce úpadce. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že správce konkursní podstaty ani oddělený insolvenční správce nejsou oprávněni namítat údajné porušení (procesních) práv účastníků insolvenčního řízení.
Ve výše uvedených rozhodnutích Ústavní soud zaujal stanovisko, že insolvenční správce, resp. v dané věci oddělený insolvenční správce, je zvláštní veřejnoprávní subjekt, jehož úkolem je zajištění řádného plnění jemu svěřeného rozsahu působnosti. Jeho zájmem tedy je výlučně naplnění účelu insolvenčního zákona v rámci jemu svěřeného rozsahu působnosti, přičemž zájmy odděleného insolvenčního správce, ať již jako osoby fyzické či osoby právnické, žádnou roli v insolvenčním řízení nehrají a ani hrát nemohou. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem označená ustanovení chrání procesní práva účastníka insolvenčního řízení, jímž stěžovatel v rámci své funkce odděleného insolvenčního správce není, nemohlo být ani porušeno žádné jeho procesní právo, které není výslovně zakotveno v insolvenčním zákoně.
Způsob ustanovení insolvenčního správce, resp. odděleného insolvenčního správce, je dán rozhodnutím státního orgánu - insolvenčního soudu. Jen na něm tedy záleží, zda - při znalosti dosavadního průběhu insolvenčního řízení v rámci jeho dohlédací činnosti (§10 a §11 insolvenčního zákona) - dospěje k závěru, že za splnění podmínek uvedených v ustanovení §34 odst. 3 insolvenčního zákona je vhodné ustanovit vhodnou osobu do funkce odděleného insolvenčního správce v rozsahu působnosti uvedené v citovaném ustanovení insolvenčního zákona.
Krajský soud v odůvodnění svého usnesení mj. uvedl, že k novému vymezení rozsahu působnosti odděleného insolvenčního správce byl nucen přistoupit především z toho důvodu, že mezi odděleným insolvenčním správcem a insolvenčním správcem Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. vznikaly nejasnosti o rozsahu působnosti odděleného insolvenčního správce. Takto "nově" soudem vymezená působnost odděleného insolvenčního správce nemohla poškodit ani zájmy dlužnice, ani zájmy věřitelů (což by byl jediný závažný důvod pro zpochybnění usnesení). Jestliže se stěžovatel domnívá, že krajský soud tímto postupem překročil zákonný rámec posledně citovaného ustanovení, pak se mýlí.
Z platné judikatury obecných soudů (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu Praha č. j. 1 VSPH 239/2010-B-144 ve věci sp. zn. KSPA 48 INS 2641/2009) vyplývá možnost insolvenčního soudu v důsledku nově zjištěných skutečností změnit v rámci dohlédací činnosti dříve vydané rozhodnutí, nebo vydat rozhodnutí nové (nemůže-li dříve vydané rozhodnutí v rámci výkonu dohlédací činnosti obstát), což ostatně odpovídá i obsahu ustanovení §34 odst. 3 insolvenčního zákona ("... nestanoví-li insolvenční soud jinak").
Ústavní soud neshledal ani v napadeném rozhodnutí, ani v postupu insolvenčního soudu, žádné protiústavní deficity.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu