ECLI:CZ:US:2019:4.US.1570.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1570/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Evy Dvořákové, zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem nám. Kinských 7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 20 Cdo 5833/2017-170, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. července 2017 č. j. 24 Co 969/2017-128 a proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. května 2017 č. j. 10 EXE 4050/2013-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení a za účasti Miloslava Flašky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti napadá stěžovatelka (dále rovněž "bývalá manželka povinného") všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že tato rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") rozhodl v exekuční věci oprávněného Miloslava Flašky (dále jen "oprávněný") proti povinnému Karlu Dvořákovi, za účasti Evy Dvořákové o částku 1 633 777,03 Kč s příslušenstvím tak, že usnesením ze dne 9. 5. 2017 č. j. 10 EXE 4050/2013-106 částečně zastavil podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř. exekuci na majetek povinného, nařízenou usnesením okresního soudu ze dne 22. 10. 2013 č. j. 10 EXE 4050/2013-13 co do částky 184 004,28 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 7. 2017 č. j. 24 Co 969/2017-128 usnesení okresního soudu ze dne 9. 5. 2017 č. j. 10 EXE 4050/2013-106 potvrdil, když konstatoval, že po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu v souvislosti s dovoláním manželky povinného bylo nutné rozhodnout o žalobě již pouze ve vztahu mezi oprávněným a žalovanou Evou Dvořákovou. Krajský soud zdůraznil, že ve vztahu k bývalé manželce povinného byl nárok oprávněného co do vymáhané jistiny zamítnut a byla jí uložena povinnost uhradit částku 184 004,28 Kč jako příslušenství dlužné jistiny představující úrok z úvěru. V souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 3159/2011-163 a s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 Co 127/2015-277 je zřejmé, že ve vztahu k povinnému Karlu Dvořákovi nebyla dotčena jeho povinnost uložená mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011 č. j. 11 Co 57/2011-132.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2018 č. j. 20 Cdo 5833/2017-170 dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení krajského soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť nesplňovalo obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.; neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani samotný důvod dovolání.
Pro dokreslení lze dodat, že exekučnímu řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, napadená nynější ústavní stížností, předcházelo soudní řízení ve věci samé, v němž bylo rozhodováno o žalobě Miloslava Flašky proti žalovaným 1. Karlu Dvořákovi a 2. Evě Dvořákové o zaplacení částky 1,633.777 Kč. Na počátku této kauzy byla smlouva o hypotečním úvěru, uzavřená dne 3. 12. 2001 mezi Českomoravskou hypoteční bankou, a. s. a manžely Karlem a Evou Dvořákovými. Věc byla později zkomplikována tím, že Českomoravská hypoteční banka postoupila dne 1. 11. 2006 svou pohledávku společnosti UT Trading (Cyprus) Limited a ta poté postoupila pohledávku Miloslavu Flaškovi. Platnost smluv o postoupení pohledávek byla následně zpochybněna v soudním sporu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 441/2009; v tomto soudním sporu bylo rozhodováno několika soudními instancemi a zasáhl do něj též Nejvyšší soud kasačním rozsudkem ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3159/2011, kterým byl ve vztahu k Evě Dvořákové zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011 č. j. 11 Co 57/2011-132. Další hmotněprávní a procesní komplikace nastaly tím, že manželé Dvořákovi se v průběhu sporu rozvedli a rozvedený manžel Karel Dvořák zaujal ve sporu pasivní pozici.
III.
Stěžovatelka ve velmi stručně odůvodněné ústavní stížnosti namítá, že soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že dluh, který měli společně s bývalým manželem ve výši 584 000,- Kč, jako jistinu svému věřiteli uhradili, stejně jako úrok z této jistiny ve výši 184 004,- Kč. Přesto se prý soudy těmito skutečnostmi nezabývaly a nerozhodly, že věřitel proti nim již nemůže uplatňovat žádné nároky. Z tohoto důvodu namítá, že soudy nesprávně vyřešily otázku hmotného a procesního práva. Za porušení práva na soudní ochranu označuje stěžovatelka údajně extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnou osobou a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky směřující proti napadeným rozhodnutím a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatelka svými tvrzeními zcela popírá závěry soudů, které v projednávané věci nezpochybňují skutečnost, že stěžovatelka uhradila jí soudem uloženou částku 184 004,28 Kč (podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 Co 127/2015-277), stejně jako připomínají, že ohledně této částky byla částečně zastavena exekuce na majetek povinného Karla Dvořáka; stěžovatelka byla částečně procesně úspěšná i ohledně povinnosti tvrzené žalobcem na zaplacení jistiny úvěru ve výši 583 999,20 Kč.
Protože ústavní stížností byla napadena pouze rozhodnutí, jimiž bylo rozhodováno o povinnosti ve vztahu k žalované částce mezi žalobcem a stěžovatelkou, nelze v ústavní stížnosti argumentovat skutečnostmi, které se týkají bývalého manžela stěžovatelky - Karla Dvořáka, který, jak to ostatně vyplývá z obsahu odůvodnění i podaných opravných prostředků, byl ohledně žalobcem uplatněné pohledávky procesně pasivní. Z tohoto důvodu nelze povinnosti uložené mu pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011 č. j. 11 Co 57/2011-132 v řízení o ústavní stížnosti, podané výlučně stěžovatelkou, jakkoli přezkoumávat, neboť v takovém případě by bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
V souvislosti s usnesením dovolacího soudu stěžovatelka žádné námitky ústavněprávní povahy nevznáší. Z tohoto důvodu Ústavní soud neměl důvod se napadeným usnesením dovolacího soudu v řízení předmětné ústavní stížnosti zabývat.
Obiter dictum lze poznamenat.
Tíživé důsledky, které pro stěžovatelku vyvstávají v probíhajícím exekučním řízení, mají své kořeny v tom, že v minulosti stěžovatelka uzavřela smlouvu o hypotečním úvěru společně se svým tehdejším manželem, který po rozvodu manželství zůstal pasivní v následných soudních sporech, týkajících se splácení úvěru. Takový faktický stav a na něm závislá soudní rozhodnutí ovšem nelze hodnotit jako protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky; taková situace není řešitelná ani kasačním zásahem Ústavního soudu. Ústavní soud není oprávněn stěžovatelce poskytnout žádná doporučení, jakým způsobem by mohla postupovat; nevylučuje však, že takové právní postupy, které by přispěly k meritornímu ukončení sporu, mohou existovat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu