ECLI:CZ:US:2019:4.US.1578.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1578/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Karla Mališe, zastoupeného JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019, č. j. 23 Cdo 88/2019-332, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2018, č. j. 7 Cmo 89/2018-296, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2017, č. j. 4 Cm 41/2013-250, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a dále obchodní korporace PEDIAGASTRO s. r. o. se sídlem v Ostravě, 28. října 1480/139, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 100 300 Kč, kterou se domáhal proti vedlejší účastnici plnění ceny sjednané ústní smlouvou o dílo spočívající v dodávce a montáži oken. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") překvalifikoval žalobu, neboť uzavření smlouvy o dílo nebylo v řízení prokázáno. Dále proto vedl dokazování k případnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení; dospěl však k závěru, že stěžovatel ke své aktivní legitimaci neunesl břemeno tvrzení ani důkazu; Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení důvodu jeho přípustnosti.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení důvodu přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel tvrzením, že je formalistické a porušuje právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel podle svého přesvědčení v podaném dovolání jasně vymezil, které otázky mají být dovolacím soudem posouzeny, dále vymezil, jak se s nimi vypořádal vrchní soud, a jasně uvedl, v čem spatřuje nesprávnost jeho posouzení a jak otázky měly být posouzeny správně - tím dostatečně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. V ústavní stížnosti ovšem stěžovatel nijak nespecifikuje, jaké právní otázky v dovolání vlastně formuloval a který z možných důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. měl být jeho podáním naplněn.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání a usnesení Nejvyššího soudu považuje za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud správně uvedl, že stěžovatel ve svém podání neformuloval žádnou konkrétní právní otázku, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak a od níž by se měl dovolací soud odchýlit navzdory své dosavadní praxi. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti - právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu