ECLI:CZ:US:2019:4.US.1614.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1614/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Petra Foffa, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, č. j. 20 Cdo 712/2019-74, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, č. j. 26 Co 339/2018-61, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 27. 3. 2018 soudnímu exekutorovi Mgr. Marcelu Kubišovi, Exekutorský úřad Šumperk, návrh na částečné zastavení exekuce. Okresní soud v Náchodě (dále též "nalézací soud") svým usnesením ze dne ze dne 12. 9. 2018, č. j. 22 EXE 159/2011 - 47, návrhu vyhověl. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") bylo rozhodnuto a zastavení řízení o tomto návrhu stěžovatele. Stěžovatel podal dne 14. 1. 2019 proti tomuto usnesení dovolání. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné pro "bagatelnost věci".
Stěžovatel s napadeným usnesením Nejvyššího soudu nesouhlasí, a proto proti němu podává Ústavní stížnost; tvrdí (bez bližší ústavněprávní argumentace a jen v obecné rovině), že jím bylo zasaženo do jeho ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, kterými jsou zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny.
Stěžovatel polemizuje se závěry dovolacího a odvolacího soudu, který napadené usnesení odůvodnil odkazem na více rozhodnutí Nejvyššího soudu:
V usnesení ze dne 22. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, Nejvyšší soud dovodil, že soud zastaví exekuci i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným [§268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 15. října 2008 sp. zn. 20 Cdo 4312/2007 ve věci, v níž bylo zjištěno, že exekuce byla nařízena podle titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen [§268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolací soud konstatoval, že na rozdíl od ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., které dovoluje exekuci na návrh nebo i bez návrhu zastavit proto, že po vydání rozhodnutí (v případě rozsudku pro zmeškání i před vydáním) zaniklo přiznané právo, nebyla-li již provedena, uvedený předpoklad ze znění ustanovení §268 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nevyplývá a nelze ho dovodit ani výkladem. Podobně dovolací soud vyslovil, že dojde-li započtením k zániku vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí, jde rovněž o důvod zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i tehdy, byla-li již provedena, není provedení exekuce ani v tomto případě na překážku jejímu zastavení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015 sp. zn. 26 Cdo 1663/2015). Také je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3266/2013).
O žádný z uvedených případů podle odvolacího soudu ve věci stěžovatele nejde. Exekuce zde proběhla na základě řádného a vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 7. 2010 č. j. 55 EC 273/2010-8, jenž nebyl v řízení nijak zpochybněn. Byť v průběhu exekuce v souvislosti s exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 1. 11. 2017 č. j. 139 EX 06445/10-043 došlo neoprávněně k postihu příjmů povinného, jež postiženy být neměly, nelze uzavřít, že by se oprávněné dostalo tímto způsobem bezdůvodného obohacení, jež by byla povinna povinnému vydat, neboť právní důvod k tomuto plnění (shora zmíněný platební rozkaz) zde byl. Odvolací soud proto nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že exekuční příkaz soudního exekutora ze dne 1. 11. 2017, č. j. 139 EX 06445/10-043, nelze vyloučit z přezkumu jeho zákonnosti a že prostředkem k nápravě může být jeho návrh na zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. a), g) či h) o. s. ř., i když již byla provedena - tím není dotčeno právo povinného domáhat se případné náhrady újmy, pokud mu v důsledku uvedeného pochybení vznikla.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Je tomu tak především proto, že stěžovatel ve své stížnosti jen polemizuje s výkladem podústavního (procesního práva), konkrétně se způsobem zastavení exekučního řízení. Úkolem Ústavního soudu však není vykládat procesní právo - to přísluší obecným soudů, což odvolací soud v napadeném usnesení bezezbytku učinil; na odůvodnění jeho rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud nenašel jediný důvod, proč by měl zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není další "výkladovou instancí obyčejného práva", jak se nesprávně domnívá stěžovatel.
Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání pro bagatelnost věci, pak Ústavní soud dodává, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují (mohou zasáhnout) do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele (jeho majetkové poměry) - což je i případ stěžovatele a napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu