ECLI:CZ:US:2019:4.US.1621.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1621/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti Pohledávky & Poradenství, s. r. o., sídlem Cejl 40/107, Brno, zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Čeňka Růžičky 767/8, Brno, proti výroku o peněžitém trestu rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 12 T 97/2018-300 ze dne 24. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku o peněžitém trestu v záhlaví uvedeném rozhodnutí. To bylo vydáno v trestním řízení, do nějž se stěžovatelka přihlásila jako poškozená, nebyla však připuštěna. Podstatou ústavní stížnosti pak je, že v důsledku peněžitého trestu se stěžovatelka nedomůže nároků, které jí v důsledku trestné činnosti vznikly.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V posuzované věci stěžovatelka účastníkem předmětného trestního řízení nebyla, neboť usnesením městského soudu do něj nebyla se svým nárokem na náhradu škody připuštěna. Proti tomuto usnesení se přitom mohla teoreticky bránit ústavní stížností (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3439/17 ze dne 2. 4. 2019), nicméně tak neučinila, což nyní z ústavního hlediska irelevantním způsobem vysvětluje tím, že (vůbec) nepochopila, co nepřipuštění do trestního řízení znamená.
Ústavní soud v minulosti výjimečně připustil, aby se proti soudním rozhodnutím bránily i osoby, které účastníkem řízení nebyly, v kterémžto případě je dané rozhodnutí považováno za jiný zásah orgánu veřejné moci (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 768/06 ze dne 12. 12. 2006). Jde však o výjimku z pravidla, podle kterého aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí má pouze ta osoba, která byla účastníkem v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno.
Výjimečné okolnosti ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu, které by umožňovaly projednání návrhu jako ústavní stížnosti proti jinému zásahu veřejné moci, v nyní posuzované věci přitom zjevně naplněny nejsou. Navzdory zákonem postupně posilovanému postavení poškozených nadále platí, že trestní řízení je primárně založeno na vztahu mezi obžalovaným a státem. Tak je tomu obzvláště v otázce vyměření spravedlivého trestu, což dokládá mimo jiné i to, že se proti němu poškození ani nemohou bránit podáním odvolání (viz §246 trestního zákoníku).
Výrokem o trestu zásadně není bezprostředně zasahováno do práv jiných osob než obžalovaného a takový zásah nelze dovodit ani z obavy, že peněžitým trestem se stane nedobytná pohledávka stěžovatelky. Stěžovatelčin nárok nebyl nijak dotčen. Zákonodárce ostatně na případy souběhu peněžitého trestu a občanskoprávních nároků poškozených reagoval přijetím zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů (čímž však Ústavní soud netvrdí, že se svých nároků může skrze daný zákon domoci právě i stěžovatelka).
Návrh byl tedy podán někým zjevně neoprávněným a Ústavní soud jej podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka