ECLI:CZ:US:2019:4.US.1731.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1731/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Royal Route s. r. o. se sídlem v Praze 1, Nerudova 236/4, zastoupené JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 101/101b, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 1116/2018-299, a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 10. 2017, č. j. 30 Co 115/2017-267, a Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 5. 2016, č. j. 30 C 70/2015-158, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení a obci Černousy se sídlem v Černousích 72 jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 26. 3. 2015 se stěžovatelka domáhala proti vedlejší účastnici (žalované) zaplacení částky 2 750 000 Kč, oproti vydání nemovitostí - pozemků p. č. 418/1, vodní plocha, p. č. 418/2, vodní plocha, a p. č. 391/2, vodní plocha, vše v obci Černousy, katastrální území Boleslav, zapsaných na listu vlastnictví č. 78 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj - Katastrální pracoviště Frýdlant, a zrušení věcného břemene spočívajícího v povinnosti vlastníka pozemku 418/2 (vodní plocha) strpět umístění mostku přes tento pozemek a jízdu a chůzi přes mostek.
Okresní soud v Liberci (dále jen "nalézací soud") žalobu rozsudkem ze dne 2. 5. 2016, č. j. 30 C 70/2015-158, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka se proti rozsudku nalézacího soudu odvolala ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 16. 1. 2019, č. j. 30 Cdo 1116/2018-299, dovolání odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Stěžovatelka, zjednodušeně řečeno, neuspěla v řízení před obecnými soudy se svojí synallagmatickou žalobou, kterou se domáhala vrácení kupní ceny, oproti vydání koupených nemovitých věcí - s tvrzením, že nebyla předem dostatečně informována o stavu pozemků (jejich ekologické zátěži). Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka se s polohou a stavem kupovaných nemovitostí seznámila, byla vedlejší účastnicí upozorněna na blíže nespecifikovanou ekologickou zátěž vodních ploch, převzala nemovitosti ve stavu známém ke dni podpisu kupní smlouvy. Právní úkon byl účastníky učiněn svobodně, vážně a srozumitelně, prodej byl schválen zastupitelstvem obce, cena dosažená prodejem byla vyšší než obvyklá, smlouva je platná a nelze od ní odstoupit.
Včas podanou ústavní stížností se řádně zastoupená stěžovatelka domáhá zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu zaručeného čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, práva na rovné zacházení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí zaručené článkem 35 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka podle svého přesvědčení obecným soudům předložila důkazy, kterými měl být zpochybněn postup vedlejšího účastníka při nakládání s obecním majetkem a jeho nesprávné formální (procedurální) schvalování obecními orgány, a dále mělo být zpochybněno, že vedlejší účastník poskytl úplné a pravdivé informace o stavu životního prostředí na předmětných pozemcích. Obecné soudy podle stěžovatelky nesprávně zhodnotily předložené důkazy, nedostatečně pečlivě zjistily skutkový stav a dospěly tak k nesprávnému rozhodnutí. Všechny namítané nedostatky postupu obce při schvalování záměru prodeje obecního majetku byly obecnými soudy vyhodnoceny jako souladné se zákony, zatímco postup stěžovatelky byl hodnocen jako "nedostatečně opatrný". Stěžovatelka proto pokládá popsaný postup obecných soudů za porušení svého ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků (ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť vedlejší účastnici bylo přisouzeno více práv, než mu náleží. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky prohlásil podle §237 o. s. ř. za nepřípustné, a proto se již nezabýval meritorním hodnocením předložených právních otázek, které stěžovatelka považuje za významné pro posouzení, zda vedlejší účastník jako orgán samosprávy a soudy nižších stupňů jako orgány veřejné moci postupovaly v řízení v souladu se zákonem a zda oběma účastníkům byly poskytnuty rovné šance k uplatnění jejich práv (čl. 37 odst. 3 Listiny).
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí i ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů všech stupňů, zejména proto, že nesouhlasí se skutkovými a právními závěry, které se vztahují k otázce platnosti předmětné smlouvy. Takzvané právo na spravedlivý proces ovšem nezaručuje účastníkovi soudního řízení právo na výsledek sporu podle jeho představ - v neúspěchu ve věci nelze spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků.
Nutno zdůraznit, že v tomto případě se sporem zabývaly soudy všech instancí a své skutkové a právní závěry přesvědčivě odůvodnily. Usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost, je sice "jen" procesní -rozhodně však není formalistické. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení pečlivě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a podrobně vysvětlil, proč ani jedna nemůže založit přípustnost dovolání. Úkolem Nejvyššího soudu není přezkoumávat každé dovolání po věcné stránce, tento vrcholný orgán obecné justice se má zabývat jen procesním a hmotněprávními "mimořádnostmi", které v předmětné kauze neshledal; v tom nelze spatřovat nic protiústavního.
Na odůvodnění napadených rozhodnutí lze pro stručnost odkázat, především však Ústavní soud nemá žádný důvod hodnotit skutkové a právní závěry obecných soudů. Stěžovatelka se nemůže smířit s konečným výsledkem sporu, což však neznamená, že by Ústavní soud měl přezkoumávat již přezkoumané.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu