ECLI:CZ:US:2019:4.US.1754.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1754/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky A. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici České Budějovice, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2019, sp. zn. 44 To 155/2019, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. března 2019, sp. zn. 3 T 149/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením rozhodl, že se nepromlčuje výkon trestu odnětí svobody uložený stěžovatelce rozsudkem soudu prvního stupně dne 23. května 2006, sp. zn. 3 T 149/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2006, sp. zn. 9 To 282/2006. Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost stěžovatelky zamítl.
Právně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující i další požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že byla uznána vinnou a odsouzena rozsudky, které nabyly právní moci dne 9. srpna 2006; posledním provedeným úkonem, byl příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody ze dne 28. listopadu 2006, dodání však proběhlo až 14. února 2017, tedy více jak deset let po posledním úkonu. Podle stěžovatelky nelze urgenci dodání do vazby považovat za úkon, ten musí směřovat proti samotnému odsouzenému (viz nález ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327); konstatovala i znalost stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. Tpjn 301/2011, které však na její věc nedopadá.
Podle stěžovatelky není její vinou, že nebyla do výkonu trestu odnětí svobody dodána dříve, zdržovala se na stálém místě, žila u kamarádky v P., po celou dobu nenavštěvovala lékaře ani nepobírala žádné dávky, takže stát nijak nezatěžovala. Nebylo její vinou, že se Policii České republiky (dále jen "policie") nepodařilo dodat ji do výkonu trestu odnětí svobody včas. Stalo-li se tak teprve v roce 2017, bylo to po lhůtě stanovené v §94 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (§68 odst. 1 písm. c) trestního zákona). V souladu se zásadou in dubio pro reo není možno "prosté" urgence soudu považovat za úkony, které by měly vliv na běh promlčecí lhůty. Postupem obecných soudů a jejich napadenými usneseními tak byla stěžovatelka zkrácena v právech zakotvených v čl. 2 odst. 2, 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Soud prvního stupně rozhodl podle §350k trestního řádu za použití §94 odst. 1 a 4 trestního zákoníku a contrario, že výkon trestu odnětí svobody stěžovatelky se nepromlčuje - poté, co ze spisu vyhodnotil úkony provedené soudem jako kroky vedoucí k přerušení běhu promlčecí lhůty. V souladu se zákonnou úpravou pak stěžovatelku poučil, že proti usnesení může podat stížnost státní zástupce; toto rozhodnutí stěžovatelka převzala dne 11. března 2019. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka 28. května 2019, a proto by bylo namístě konstatovat, že lhůta podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu marně uplynula již v pondělí 13. května 2019, neboť stěžovatelce nepříslušel žádný další procesní prostředek (stížnost), a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout jako podanou po lhůtě. Jakkoliv stěžovatelce nepříslušel další procesní prostředek, stížnostní soud jí jej přiznal, a to právě s ohledem na znění §350k trestního řádu, podle kterého: "O promlčení výkonu trestu rozhoduje soud usnesením. Proti tomuto usnesení může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek". V dané věci totiž soud prvního stupně rozhodl a contrario, a proto stížnostní soud vyložil okruh osob oprávněných podat stížnost podle obecných pravidel (§142 trestního řádu) a stížnost stěžovatelky projednal.
Také ze spisu soudu prvního stupně sp. zn. 3 T 149/2005, který si Ústavní soud k věci vyžádal, je patrné, že se stížnostní soud s věcí důkladně seznámil a prověřil úkony, které soud prvního stupně učinil po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Konstatoval, že stěžovatelka, ač výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody obdržela, nenastoupila jej, a proto byl dalším krokem, který mohl soud učinit, příkaz k dodání stěžovatelky do výkonu trestu, jenž byl policii doručen 7. prosince 2006 (to je správné datum úkonu, a nikoliv 28. listopad 2006 - v důsledku toho stížnostní soud opravil dříve nesprávně uvedená data, neboť soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl data vyhotovení referátu soudkyně).
Následnými urgencemi adresovanými policii se stížnostní soud zabýval ve světle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 144/05 či usnesení ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. II. ÚS 3483/10, všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz) i Nejvyššího soudu (sp. zn. Tpjn 301/2011), podle níž "[u]rgence soudu směřující k realizaci tohoto nařízení (příkazu) je možno považovat za takové opatření soudu pouze v případě, že policejní orgán učinil na základě urgence soudu, popř. z jeho podnětu, konkrétní kroky k realizaci nařízení (příkazu)". Stížnostní soud dospěl k závěru, že urgence neměly pouze formální charakter, neboť policie na jejich základě činila faktické kroky k naplnění příkazu (viz například zpráva o činnosti ze dne 24. září 2015, č. l. 362-366). Nadto soud prvního stupně sám prováděl další úkony a zjišťoval, neprochází-li stěžovatelka některou evidencí, například zda nepobírá důchod či jiné dávky, případně zda za tím účelem nekontaktovala Českou správu sociálního zabezpečení; stěžovatelka byla nekontaktní i pro svou sestru, která v roce 2004 sdělila, že stěžovatelka možná již nežije (č. l. 356, 357). Pro absenci jakýchkoliv poznatků a s ohledem na věk stěžovatelky bylo provedeno mimo jiné i šetření v evidenci neztotožněných mrtvol.
Nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 na projednávanou věc nedopadá; Ústavní soud v něm výslovně uvedl, že v konkrétním případě učinil závěr o nerozumnosti výkonu trestu odnětí svobody na dva roky deset let po jeho uložení, nepodařilo-li se policii odsouzeného vypátrat dříve, a proto nelze již výkonem trestu dosáhnout jeho účelu, a to tím spíše, pokud úkony byly provedeny pouze formálně. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že úkony soudu prvního stupně ani policie neměly toliko formální charakter, ale směřovaly, byť neúspěšně, ke zjištění informací o pobytu (životě) stěžovatelky. Ústavní soud odmítá stěžovatelkou zúžený výklad, že běh lhůty může přerušit jen úkon soudu vůči odsouzenému, neboť obecné soudy nedisponují aparátem ani pravomocí dodat odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody; posledním úkonem by tak vždy byla výzva k nástupu trestu či pokyn k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, neboť zde možnosti obecných soudů končí.
Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o zásahu do zaručených práv stěžovatelky. Soud prvního stupně konal dlouhodobě úkony k vymožení výkonu trestu a stížnostní soud se podrobně zabýval jejími námitkami, včetně jím provedeného posouzení přípustnosti stížnosti, kterou vyhodnotil ve prospěch stěžovatelky, a proto porušení základních zaručených práv stěžovatelky nezjistil. Námitky stěžovatelky projednal soud (čl. 36 odst. 1 Listiny), zbavení svobody bylo v souladu se zákonem (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny) a ze zákonem presumovaných důvodů (čl. 39 Listiny)
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu