ECLI:CZ:US:2019:4.US.1813.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1813/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 13, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2019, č. j. 96 Co 302/2018-1823, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a dále a) A. H. a b) nezletilého A. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nezletilý [vedlejší účastník b), dále jen "dítě" nebo "nezletilý"] žije ve střídavé péči rodičů [stěžovatelky a vedlejšího účastníka a), dále jen "otec"]. Intervaly střídání v péči jsou vyvážené, dítě tráví téměř stejný čas u obou rodičů. Stěžovatelka se ve věci péče o nezletilého, vedené u Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 16 P a Nc 455/2015, domáhala v řízení o významné záležitosti dítěte určení, že trvalý pobyt dítěte ve smyslu zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o evidenci obyvatel"), bude v místě jejího bydliště. Nezletilý byl po narození v souladu s §10 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel přihlášen k trvalému pobytu na adrese matky (stěžovatelky); předmětné řízení bylo iniciováno v důsledku následných změn místa trvalého pobytu nezletilého, kterou provedl vždy jeden z rodičů (zákonných zástupců) bez vědomí a souhlasu druhého rodiče postupem podle §10 odst. 10 zákona o evidenci obyvatel.
Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2018, č. j. 8 Nc 158/2014-1692 za otce udělil souhlas k přihlášení nezletilého k trvalému pobytu na adrese bydliště matky. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením citovaný rozsudek okresního soudu zrušil, řízení zastavil pro nedostatek pravomoci podle §7 ve spojení s §104 odst. 1 a věc postoupil Ministerstvu vnitra. Krajský soud dospěl k závěru, že ve věci nebyly splněny podmínky řízení, neboť předmětem řízení není určení "bydliště" nezletilého, které je dáno u obou rodičů v rámci realizace střídavé péče na základě rozhodnutí soudu, nýbrž určení "trvalého pobytu" nezletilého, což je záležitost evidenční (správní). Právo na zvolení místa trvalého pobytu je podle krajského soudu s odkazem na judikaturu správních soudů veřejným subjektivním právem, proti jehož porušení rozhodnutím správního orgánu (ohlašovny provádějící zápis změny) se občan může dovolat ochrany postupem podle soudního řádu správního před správním soudem, neboť ochrana veřejných subjektivních práv je úkolem správního soudnictví.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí krajského soudu je překvapivé a účastníci řízení neměli možnost se k němu vyjádřit. O trvalém pobytu nezletilých v případě, že se rodiče nemohou domluvit, přitom obecné soudy jako o významné záležitosti dítěte rozhodují běžně. Krajský soud tak postupoval v rozporu s §877 odst. 1 občanského zákoníku, neboť je zjevné, že rodiče nejsou schopni se na určení místa trvalého pobytu dítěte domluvit. Nesprávnost závěru krajského soudu stěžovatelka dokládá také sdělením Ministerstva vnitra okresnímu soudu; ministerstvo s odkazem na pravomoci vymezené zákonem o evidenci obyvatel vyjádřilo svou nepříslušnost rozhodnout o určení místa trvalého pobytu pro nezletilého. Stěžovatelka se tak podle svých slov ocitá v "procesní pasti", krajský soud se vůči ní dopustil odepření spravedlnosti ("denegatio iustitiae").
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); je však nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva, nastupující až tehdy, není-li již náprava před ostatními orgány veřejné moci (standardním postupem) možná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky se závěrem krajského soudu, že není dána pravomoc civilních soudů rozhodovat o určení trvalého pobytu nezletilého, podpořený negativním stanoviskem Ministerstva vnitra, jemuž věc krajský soud postoupil. Jde tedy ve své podstatě o spor o pravomoc vydat rozhodnutí mezi soudem na jedné straně a orgánem moci výkonné na straně druhé ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Řízení o předmětném (negativním) kompetenčním konfliktu je podle §2 uvedeného zákona svěřeno zvláštnímu senátu jakožto speciálnímu justičnímu orgánu, který rozhoduje o tom, která ze stran sporu je příslušná vydat rozhodnutí v konkrétní věci (usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/07 ze dne 14. 5. 2007; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Kompetenční konflikt nepředstavuje jen spor mezi orgánem moci výkonné a civilním soudem podle části páté, ale také podle části třetí - viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/17 ze dne 25. 5. 2017 (U 9/85 SbNU 903), potažmo podle zákona o zvláštních řízeních soudních.
Oprávnění podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu je podle §3 odst. 2 citovaného zákona svěřeno též účastníkům řízení ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka možnosti podat návrh na zahájení řízení zvláštnímu senátu využila, a proto vzhledem k zásadě subsidiarity Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou.
K tomu Ústavní soud pro úplnost odkazuje na své dřívější rozhodnutí [usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03 ze dne 26. 2. 2004 (U 8/32 SbNU 501)], v němž se mj. uvádí: "Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Ta může být nezřetelná (...) Dle současné úpravy (...) je nicméně řízení o takovém konfliktu svěřeno speciálnímu justičnímu orgánu podle zákona č. 131/2002 Sb. (...). Ústavní soud jako justiční orgán, povolaný k ochraně zvláštní kategorie základních práv až po selhání jiných administrativních a justičních orgánů, necítí potřebu řešit uvedený právně-teoretický spor. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva jednoduchého, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných (...) nebo procesních (...)".
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj