ECLI:CZ:US:2019:4.US.1881.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1881/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mikuláše Kovácse, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 33 Cdo 499/2019-749 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2018 č. j. 47 Co 9/2016-726, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Ing. Zdeňka Vody, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně pak práva na soudní a jinou ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem ze dne 24. 9. 2015 č. j. 6 C 172/2008-608 Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli (jako žalovanému), aby vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) zaplatil částku 1 414 244 Kč (výrok I), jakož i náklady řízení ve výši 291 514 Kč (výrok II), a oběma účastníkům podle zásady poměrného úspěchu ve věci uložil hradit náklady řízení vynaložené státem - vedlejšímu účastníkovi v částce 1 785 Kč a stěžovateli v částce 10 117 Kč (výroky III a IV). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 5. 2016 č. j. 47 Co 9/2016-642 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu co do částky 840 000 Kč zamítl, jinak jeho rozsudek ve výroku I potvrdil (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o nákladech řízení vzniklých státu (výroky III a IV). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2018 č. j. 33 Cdo 5506/2016-693 stěžovatelovo dovolání proti "potvrzující" části výroku I rozsudku krajského soudu odmítl, k dovolání vedlejšího účastníka pak tento rozsudek v "měnící" části výroku I zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
3. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v části výroku I, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi 840 000 Kč, a ve výrocích II a III potvrdil, ve výroku IV jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení, kterou má stěžovatel hradit státu, činí 3 035 Kč, a dále uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 121 345,90 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s odůvodněním, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by podle §237 o. s. ř. zakládala přípustnost dovolání.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel uvádí, že ve sporu šlo o to, že se smlouvou o dílo zavázal zhotovit vedlejšímu účastníkovi rodinný dům, z důvodů stranami odlišně interpretovaných tak neučinil včas a vedlejší účastník uplatnil nárok na smluvní pokutu, jež mu byla v neadekvátní výši přiznána. Postup Nejvyššího soudu, spočívající v tom, že jeho dovolání označil za nepřípustné a věcí samotnou se již nezabýval, pak shledává "přepjatě" formalistickým, přičemž tomuto soudu vytýká, že nerespektoval své dřívější rozhodnutí, ve kterém vymezil rámec přezkumu přiměřenosti smluvní pokuty, a že "se po nerespektování tohoto postupu soudem nižší instance k podstatě věci již vůbec nevyjádřil".
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tyto své námitky blíže specifikuje, když uvádí, že krajský soud zcela nekriticky převzal předchozí zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, přestože mu tento soud jednoznačně nesdělil, jakým způsobem má rozhodnout, ale pouze stanovil rámec, jaké pochybení musí odstranit a jakými kritérii se má při tom řídit. Krajský soud z toho nic neučinil, resp. vytýkané vady nenapravil, ale "pouze se pokusil zcela opačným rozhodnutím překlenout zrušení [svého] předchozího rozhodnutí", a Nejvyšší soud toto jeho pochybení nenapravil. Rozsudek krajského soudu č. j. 47 Co 9/2016-726 dle stěžovatele nevyhovuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, včetně rozsudku ze dne 26. 7. 2018 č. j. 33 Cdo 5506/2016-693.
7. Dále stěžovatel poukazuje na závěry Nejvyššího soudu plynoucí z jeho "zrušujícího" rozsudku s tím, že tento soud krajskému soudu vytknul, že se nezabýval otázkou, zda smluvní pokuta je přiměřená zajišťované povinnosti, kterou bylo včasné zhotovení díla. Krajský soud (ani Nejvyšší soud) se nezabýval při závěru o neplatnosti části sjednaného dodatku (pozn.: zřejmě ke smlouvě o dílo), zda korektivu dobrých mravů případně odpovídají předtím sjednané smluvní pokuty. Závěrem stěžovatel (znovu) upozorňuje, že Nejvyšší soud ve "zrušujícím" rozsudku neuvedl, že by závěr krajského soudu vyslovený v rozsudku č. j. 47 Co 9/2016-642 byl nesprávný, pouze že uvedený soud ke svému závěru dospěl na základě nesprávného postupu a že má své závěry ověřit nastíněným postupem. Krajský soud těmto instrukcím nevyhověl a Nejvyšší soud se k tomu vůbec nevyjádřil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici nemá; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval přepjatě formalisticky, když jeho dovolání odmítl. V čem ale konkrétně by tento formalizmus měl spočívat, z ústavní stížnosti není patrno, neboť argumentace v ní obsažená se míjí s příslušnými úvahami Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelovo dovolání jako "neprojednatelné", a to (v podstatě) z důvodu, že nesplňovalo zákonem stanovené obsahové náležitosti. Jak totiž patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud - v návaznosti na to, jak stěžovatel vymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. - konstatoval, že (stěžovatel) v dovolání neuvedl konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a neformuloval ani otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
11. Z tohoto hlediska se pak Nejvyšší soud zabýval jednotlivými námitkami, které stěžovatel v dovolání uplatnil (pozn.: a které nyní v podstatě opakuje v ústavní stížnosti), ty posoudil podle §41 odst. 2 o. s. ř., načež uzavřel, že je sice zřejmé, že stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o smluvní pokutě, ale žádnou právní otázku v této souvislosti neformuluje. Zabýval se také dovolací námitkou, že odvolací soud neposoudil, zda sjednaná smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy, opodstatněnou ji však neshledal s odůvodněním, že se touto otázkou odvolací soud zabýval. K tomu snad možno dodat, že ani z této námitky neplyne, jakou vlastně otázku procesního či hmotného práva by měl Nejvyšší soud řešit; mínil-li snad stěžovatel, že odvolací soud tuto otázku posoudil chybně (tedy že ujednání o smluvní pokutě naopak bylo v rozporu s dobrými mravy), pak měl vyložit, v čem přesně nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.), a k tomu specifikovat judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, případně uvést judikáty dovolacího soudu, jež danou právní otázku řeší rozdílně (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
12. Dle názoru Ústavního soudu tímto způsobem bylo v napadeném usnesení dostatečně vysvětleno, proč nebylo možné stěžovatelovo dovolání věcně projednat. Stěžovatel tyto úvahy nereflektuje, neboť v principu pouze uvádí, že krajský soud chybně vyložil právní názor (pokyn) Nejvyššího soudu vyjádřený (udělený) v jeho "zrušujícím" rozsudku, a proto je rozhodnutí tohoto (krajského) soudu chybné, resp. rozporné s blíže nespecifikovanou judikaturou dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti není zřejmé, proč by napadené rozhodnutí nemohlo z hlediska ústavnosti obstát, nezbývá než s ohledem na příslušné závěry Nejvyššího soudu konstatovat, že stěžovatel nedbal "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 Listiny, a sám si tak způsobil, že jeho dovolání nemohlo být meritorně projednáno, k čemuž dlužno podotknout, že postup Nejvyššího soudu byl dostatečně předvídatelný, neboť k otázce obsahových náležitostí dovolání v rozhodné době již existovala rozsáhlá judikatura nejen tohoto soudu, ale i Ústavního soudu.
13. Jde-li o napadený rozsudek krajského soudu, z výše uvedeného plyne, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, konkrétně pak dovolání, které sice podal, avšak v takové (procesně nekorektní) podobě, že se jím nemohl Nejvyšší soud (kvazi)meritorně zabývat a vyslovit se tak k právním otázkám, na jejichž řešení rozsudku krajského soudu spočívalo. Z tohoto důvodu nelze ústavní stížnost, směřuje-li proti tomuto rozhodnutí, dle (již) konstantní judikatury Ústavního soudu považovat za přípustnou [viz např. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
14. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu