ECLI:CZ:US:2019:4.US.1927.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1927/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem, sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019 č. j. 3 Tdo 10/2019-50, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2018 č. j. 3 To 181/2018-451 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. března 2018 č. j. 14 T 82/2016-430, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že nutil poškozenou (matku jeho bývalé manželky) podepsat "dohodu o převodu členských práv a povinností člena bytového družstva". Podíl v tomto družstvu vlastnila poškozená a k podpisu ji stěžovatel donutil výhružkami likvidací její rodiny a zvláště vnučky, kterou měla tou dobou na klíně. Poškozená přitom věděla, že stěžovatel vlastní zbrojní průkaz. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, nepřímo podpořené výpovědí stěžovatelovy bývalé manželky a znaleckým posudkem.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Hodnocení soudů nižších stupňů neobsahují dle dovolacího soudu tzv. extrémní rozpor. Uplatněné námitky byly navíc skutkové povahy, resp. založené na zpochybňování skutkového stavu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy se nezabývaly tím, že užíval předmětný byt na základě nájemního vztahu, když členský podíl v bytovém družstvu převedl na poškozenou za symbolickou cenu 1 Kč. Poškozená neměla dle stěžovatele k bytu žádný osobní vztah (neužívala jej, neměla v něm ani bydliště) a daný převod sloužil jen k jeho ochraně. Následně byl družstevní podíl, v rámci podnikatelských aktivit stěžovatele, převeden na třetí osobu. Poškozená se tzv. určovací žalobou poté domáhala zneplatnění tohoto převodu a po neúspěchu v tomto civilním sporu na něj podala trestní oznámení. Soudy v trestním řízení neprokázaly druh násilí, jehož se měl stěžovatel dopustit. Dále nezohlednily rozpory ve výpovědích poškozené. Dle stěžovatele tak nebylo prokázáno spáchání trestného činu vydírání, zejména pak nebyl prokázán úmysl. Navíc soudy odmítly provést obhajobou navržené důkazy, aniž to náležitě odůvodnily. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. Soudy opřely své odsuzující závěry zejména o přímou výpověď poškozené a soubor nepřímých důkazů, kterými potvrdily její věrohodnost. Takovému postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Se stěžovatelovou obhajobou a důkazními návrhy se soudy dostatečně vypořádaly, včetně rozporů mezi jednotlivými důkazy. Stěžovatelova obsáhlá argumentace soukromoprávními aspekty vztahů k danému bytu je z hlediska stěžovatelovy trestní odpovědnosti zcela irelevantní. Žádné soukromoprávní oprávnění neospravedlňuje nátlak pomocí výhružek násilím, či dokonce smrtí. Co se týče zbývajících námitek, lze pak stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která jeho totožnou obhajobu podrobně vyvrátila.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu